Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2020

Poslouchám Vánoce…

Obrázek
Většinou je pro mě sezení v kabinetu neustálým odpočítáváním minut, které vůbec neutíkají. Ale dnes je to jiné. Poslední školní den před Vánocemi. Z každé třídy se line jiná vánoční písnička, a přesto zní všechny stejně. Veselé cinkání a zvonění, melodie, které s sebou nesou radost a naději. Sedím, poslouchám Vánoce, usmívám se a začíná mi být krásně. Ale tak nějak jinak krásně. Tak, jak mi bývá jen o Vánocích. Rozlívá se ve mně ten vánoční hřejivý pocit. Znáte ho? To očekávání klidu a myšlenky, že zase na chvíli budou lidé na stejné vlně. Pocit sounáležitosti. Že snad na chvíli zapomeneme na blázinec kolem nás, na to, že se možná s někým na něčem neshodneme, na naše starosti… Vánoce vnímám intenzivně každý rok, ale rok 2020 bude ještě intenzivnější. Letos ve znamení neskutečného těšení se na celou rodinu, se kterou jsme se poslední dobou nevídali. To, že budeme moct být pár dní konečně zase všichni spolu, bezpečně, je pro mě ten nejkrásnější dárek. Přemýšlím o tom všem a cítím dojetí.

Dvojí metr

Obrázek
„Víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři; ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne. A to je veliká chyba.“ - Karel Čapek Vždycky jsem se považoval za trpělivého člověka, zároveň jsem dobře věděl, že trpělivý nejsem. Zní to divně, ale nechte mě to vysvětlit. Někdy si přijdu, jako bych byl v určitém slova smyslu rozpolcený. Na jednu stranu dokážu mít s určitými lidmi nebo problémy velkou trpělivost, na druhé straně jsou však věci, kdy ani nevím, co trpělivost je a nejradši bych všechno hned. Z toho vyplývá, umím být trpělivý, protože zcela objektivně mám schopnost být trpělivý, ale někdy prostě nejsem, protože se mi nechce nebo se mi to zrovna nehodí. Věřím, že i mnozí z vás by se v něčem podobném dokázali poznat. Kontrast je krásně vidět i v jiných věcech. Nejsem zrovna z těch, kteří by nějak bazírovali na dokonalém úklidu. Myslím si, že jsem relativně pořádný, ale menší nepořádek mě jen tak nero

COVID - jak se nezbláznit...

Obrázek
A je to zase tady. Rostoucí čísla nakažených a mrtvých, omezování ekonomiky a volného pohybu, život s rouškami. Je to zase tady a určitě bychom byli moc rádi, aby to zase tady nebylo, ale slovy Járy Cimrmana: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“ Nedávno jsem si opět uvědomil, jak moc se naše společnost změnila. Přijel jsem na skútru na benzínovou pumpu. Když jsem odcházel od stojanu, vzpomněl jsem si, že mám roušku schovanou v tašce. A tak jsem využil nákrčník, který jsem měl, vytáhl si ho přes nos a vešel jsem dovnitř. Podíval jsem se a pozdravil zaměstnankyni za kasou, která se na mě podívala, líně odpověděla a s nezájmem pokračovala v nějakém psaní. A já si uvědomil, že stojím sám na benzince, stojím před kasou s černými brýlemi a “šátkem” vytaženým přes nos a vůbec nic se neděje. Kdybych to samé udělal před rokem, myslím, že by prodavačka začala panikařit a zmáčkla rychle nějaké tlačítko pod pultem, které by ihned zal
Obrázek
 „Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla“ Archibald Joseph Cronin Září končí a já otáčím stránku kalendáře. Mám moc ráda kalendář, který mi visí na zdi. Každý měsíc má dole citát, na který se vždy těším. Otáčím na měsíc říjen a čtu citát o úsměvu. Jak kdyby mi autor kalendáře viděl do hlavy, protože právě o úsměvu poslední dobou přemýšlím. Nevzpomenu si už, kdy přesně to bylo. Vím, že někdy v létě, kdy byla bezpečnostní opatření uvolněná a nenosily se roušky. Celý den jsem běhala po městě, vyřizovala nejrůznější věci a byla jsem z toho celá otrávená. Když už jsem se blížila k autu, celá nedočkavá, že pojedu konečně domů, míjela jsem jednu paní. Už vůbec nevím, jak vypadala. Ale přesto si ji už několik týdnů pamatuji. Už dlouho vzpomínám na to, jak se usmívala. Ani ne nějak moc, prostě normální, přirozený úsměv, ale i tak mě to v daný moment zarazilo a zaskočilo. Automaticky jsem se usmála na paní zpět a úsměv mi na tváři vydržel až do auta, do kterého se mi šlo najednou lehč

Moje osobní fotoalbum :-)

Obrázek
Je září. Můj každoročně obávaný měsíc. Už od dětství se s ním táhne divná úzkost v břiše a ani v dospělosti to díky svým dětem necítím jinak. Bezstarostnost a svoboda končí a začínají zase pravidla a režim. Někdo to kvituje s povděkem, ale já to opravdu nejsem. Cítím se, jak kdyby mě z té letní pohody sešněrovali do korzetu. Konec prázdnin nás nemilosrdně vyplivne do začátku školního roku – do spousty povinností, úkolů a nových výzev a já osobně nevím, kam dřív skočit.   A tak si někdy prostě a jednoduše utíkám… Taky to někdy děláte? Když vám není dobře, utečete si někam, kde je krásně? Samozřejmě, že večer po náročném dni „neberu kramle“ fyzicky, ale přesouvám se jinam alespoň ve své hlavě. Už jsem si zvykla, že ve chvílích, kdy mi je opravdu dobře, vytahuju svůj neviditelný foťák a fotím. Možná teď zvedáte obočí, co to píšu za hlouposti. Ale když cítím, že je mi krásně a že chci tuto chvíli uložit mezi vzpomínky, „focení“ mi pomáhá zachytit atmosféru. Nakoukat barvy, načichat si vůni

Co jsem si uvědomil při stěhování?

Obrázek
Moje práce má své hezké i stinné stránky. Povětšinou by se daly shrnout do následující věty: „Moje práce je krásná práce, protože pracuji s lidmi. Moje práce je hrozná práce, protože pracuji s lidmi.“ S mojí prací je však spojena ještě jedna věc, o které nedokážu říct, jestli je dobrá nebo špatná. Kvůli svojí práci se musím stěhovat. Je mi 27 let a za svůj život bydlím už na 6. místě, v posledních 5 letech jsem se musel kvůli práci stěhovat 3x. V průměru se od svého narození stěhuji každého 4,5 roku. Znám mnoho lidí, pro které by tato jediná informace byla nepřekonatelnou překážkou, kvůli které by moji práci odmítli. Já sám, teď cca měsíc po posledním stěhování, bych vám asi řekl, že bych se do krabic zase nějakou dobu balit nechtěl. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi lidé v mém okolí během příprav posledního stěhování opakovali to otřepané úsloví: „To radši 2x vyhořet, než se stěhovat.“ Na druhou stranu, když se dívám zpět, stěhování nebylo vždycky tak hrozné. Díky stěho

Chvála rituálům ...

Obrázek
 „Snažte se, aby rituály sloužily vám, a ne vy jim.“ Robert Fulghum americký spisovatel, pastor a učitel   Vždy, když končí léto a já vím, že se ten rok v řece nebo v moři koupu naposled, vědomě se loučím. Je to takový osobní rituál. Lehnu si v řece na záda a dívám se na oblohu a vysoké stromy kolem. Loučím se s létem, s časem opálené kůže, s časem plavek a bezstarostnosti prázdnin, která na mě vždy dýchne, i když prázdniny už dávno nemám. Stejné to mám při poslední jízdě na lyžích, když vím, že se jaro blíží a že tohle je letos naposled. Postavím se na hoře na kopci, dívám se na sjezdovku pode mnou a dívám se na kopce a vrcholy hor všude kolem. Loučím se se zimou, tou hezkou, ke které patří sníh, mráz a ticho, které v krajině nastane. Loučím se se zimou, která v tu chvíli pomalu odchází a cítím v tom těšení na jaro. Tímto osobním rituálem loučení neříkám "sbohem", ale říkám spíše "nashledanou", říkám "ahoj zase za rok". Rituály jsou něco, co v životě potř

Sáhnout si na dno aneb zážitky z Railtour část 1.

Obrázek
Možná někteří znáte americkou televizní show Amazing race. Já tím byla posedlá a vždy si představovala, jak bych si tam asi vedla já, co bych dělala za úkoly, jaké země procestovala apod. No a takovou českou verzí je právě závod Railtour, který je pořádaný organizací Inriroad. Heslem je: přes hory, přes doly, na čas a za body. Je to závod týmů, které během pěti dní navštěvují předem vylosované checkpointy po celé České republice a získávají za to body. A jak už název trochu napovídá, jediným možným způsobem, jak se k těmto místům dostat je vlakem, nebo pěšky. Pravidla jsou pak ještě trochu složitější, koho by zajímalo více, může si počíst tady: https://www.railtour.cz/ S kamarádkou Biankou jsme se chtěly zúčastnit už spoustu let. Vždy do toho ale něco přišlo: buď nebyli další lidé do týmu, nebo bylo něco důležitějšího ve stejném termínu. Letos jsme se ale dali dohromady s Lotkou a Filipem - kamarády z tábora a fakt se přihlásili. Abyste měli nějakou představu, závod trval 5 dní a zúča

Kořeny

Obrázek
Ležím v trávě u zříceniny kostela, ze kterého zbyla jen loď bez střechy. Ovívá mě jemný větřík a já pozoruji nádherné nebe, barevné luční kvítky, chundelaté smrčky uprostřed louky, kterým pro jejich husté jehličí nejsou vidět kmeny, mohutné kameny v mírných kopečkách a podél cesty, které napovídají, že tu kdysi stála ves, ve které bydlelo přes tisíc lidí. Dnes je tu konec českého světa, samota samot přímo u hranic, srdce Novohradských hor, které vábí turisty krásnou přírodou, zatímco dříve sem lidé přicházeli, protože tu fungovala fara, škola, lidé tu v nedalekých hutích hledali práci a našli tu i rušný večerní život, protože tu existovalo víc než pět hospod. Dnes tiché Pohoří na Šumavě… Jak si u polorozpadlého kostela lelkuji v měkkém jeteli, stále myslím na povídku, kterou jsem si nedávno přečetla o tomto místě. Světlo z Pauliny od Jana Štiftera. Neustále si vybavuji, jak vypravěčka jede do Buchers neboli Pohoří na Šumavě a hledá svou minulost. Vyrostla v nedaleké vsi Paulina, ze

Malé velké výzvy

Obrázek
Když jsem si četla minulý článek od mé oblíbené autorky :-), vzpomněla jsem si na své osobní, ač možná pro ostatní malicherné, výzvy. Od malička jsem věděla, že bych chtěla pracovat s dětmi. Když se někde objevilo malé miminko, měla jsem o program postaráno. Sledovat, jak se maminky starají o ty své prďolky, jak je umí utišit, nakrmit, jak je koupají, oblékají…bylo to pro mě fascinující. Když jsem byla starší, moc mě bavilo se o děti starat. Hrát si s tříleťákama, chodit s nimi ven, být jejich malá velká „chůva“. Vydržela jsem to hodiny. Bavilo mě ukazovat jim ten velký svět, být v jejich očích dospělák a učit je o všem kolem nás. Na gymplu už stačilo jen vybrat, jestli chci být paní učitelka v mateřské škole, nebo na prvním stupni. Vyhrál první stupeň ZŠ. Před nástupem na vejšku mě nějak vůbec nenapadlo, že součástí studia budou různé výstupy před spolužačkami. Naivně jsem žila v tom, že nás naučí, co učit a jak, a s tím půjdeme do praxe. Věděla jsem, že mi to s dětmi jd

Máte rádi výzvy?

Obrázek
Já se přiznám, že s přibývajícími léty méně ochotně přijímám nové věci a výzvy. Jsem ráda, když vše jede v zajetých kolejích, fungují, mají řád a já se vezu. Taky to tak máte, že myšlení a vybičování se k nadstandardním výkonům vás někdy takzvaně bolí? Já to tak v plno oblastech mám. Hlavně klídek a pohoda, žádné novinky, které bych mohla zkazit. Můj zaměstnavatel se mnou ale podobný postoj nesdílí. Na můj vkus až příliš často přichází s novými metodami, které bych se mohla naučit. Když mi popíše, o co se jedná, mám oči navrch hlavy. Připadá mi, že nová metoda je někde daleko na ostrůvku uprostřed oceánu a doplavat k němu je skoro nemyslitelné. Cestou mě možná sežere žralok nebo smete bouře, stoprocentně se utopím a moje zbytky si rozeberou racci. Ano, jsem tragéd, nervák a někdy pesimista. Naštěstí se se mnou na břehu nikdo dlouze nebaví a prostě mě do toho moře kopne a ještě se za mnou výhružně dívá, aby mě náhodou nenapadlo vracet se zpátky. A já musím plavat. A a

Život je těžký

Obrázek
Kniha Nevyšlapanou cestou od M. Scott Pecka začíná zajímavou vě tou: „Život je těžký. “ Prostá věta obsahující poměrně jasnou informaci. To, co je na ní podle m é ho brilantní, vystihují 2 věty hned v dalším odstavci: „Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich probl é my, starosti a obtíže - jako kdyby byl život obvykle snadný a jako by se to automaticky předpoklá dalo. “ Musím se přiznat, že jsem si dlouho myslel a někdy si stále ještě myslím, že život je snadný a vlastně má být snadný. Když narazím na obtíže, tak se vzteká m a říká m si: „Proč se to muselo stát zrovna mě? “ Jen že pokud žijeme pravdivě a zodpovědně, život je prostě těžký. Čelíme spoustě probl é mů, musíme se s mnoha věcmi vypořádat a málokdo to vše dokáže snadno. Když však přijmeme, že život je ve sv é podstatě těžký, většinou máme mnohem realističtější očekávání a l é pe se s tím vším vyrovnává me. Velm

Místo mimo prostor a čas ...

Obrázek
V každém domě je jedno místo, které funguje mimo prostor a čas. Místo, kde se konzervuje osobní i rodinná historie. V průběhu vašeho života se dříve či později dostanete do nepříjemného bodu, kdy se musíte rozhodnout, zda některé věci vyhodit nebo si je nechat. A teď si každý sám dosaďte za slovo "věci" cokoliv, od starého trička, ve kterém jste poprvé políbili vaši první lásku, přes školní brašnu ze základky nebo rozbité dětské kolo vašich dětí (jednou ho spravíte, až budete mít jednou čas). Pokud se ale rozhodnete pro tu druhou variantu, odnesete si to i s důsledky. Kam vlastně všechny ty věci dát? Nechcete je vyhodit, ale k posteli si je také nepostavíte. A tak přijde ta spásná myšlenka na místo mimo prostor a čas - na půdu! Půda je vlastně takové rodinné muzeum, do kterého můžete zajít, když v neděli zrovna prší. Je to místo, díky kterému se tak rádi obelháváme. Říkáme si, že tam ukládáme věci, které budeme určitě potřebovat, i když už předem víme, že je

Co můžeš udělat dnes - odkládej, dokud to jde

Obrázek
Už dlouho bylo více než zřejmé, že potřebuju nový tenisky. Znáte to, oblíbený boty, který už sice vypadají hrozně a stydíte se si je kamkoliv vzít, ale i přes to zkrátka nemáte to srdce je vyhodit. A přesně takové já doma měla. Přišly prázdniny a s nimi i náš odjezd do Portugalska, na který jsem ty nové boty samozřejmě potřebovala. Odkládala jsem jejich koupi ale tak dlouho, že mi nakonec nezbylo nic jiného, než si s sebou na cestu vzít ty staré. Přišel onen den a na nádraží měla mě i bratra odvézt mamka. Obouváme se, když v tom zjišťuji, že mají tenisky v podrážce pořádnou díru. Znepokojeně sděluju mamce, že v nich asi jet nemůžu a jak je to teda pěkně na pytel. Ta s mírně neklidným výrazem naštěstí rozhoduje, že bychom snad před odjezdem vlaku měli v obchodním centru naproti nádraží stihnout koupit nové. Uklidňuju se, nastupujeme do auta, sedám si a ejhle - při dosednutí si roztrhnu svoje oblíbené letní kalhoty. Otáčím se na mamku, vidím její už trochu více neklidný výraz a s om

Umění se rozdávat

Obrázek
Zdraví jsem po dlouhá léta považovala za samozřejmost. Bylo normální, že můžu běhat, plavat, jezdit na kole nebo hrát volejbal. Že můžu spát tři hodiny a ráno fungovat. Ujít přes dvacet kilometrů v horách a nemít namožené svaly. Připadalo mi naprosto přirozené, že moje tělo nemělo extra velké limity. Když jsem se přehoupla do středních let, začala jsem pociťovat jistá omezení. Trpěla jsem na časté blokace krční páteře a po prodělání lymské boreliózy jsem se cítila jak vyměněná. Provázela mě jako stín únava a následující rok mi připadalo, že jsem pořád nemocná. Dny strávené v posteli se tolik lišily od těch naplno prožitých. Byla jsem zpomalená a zesláblá. Zatímco se děti a manžel vrátili po celém dni domů, já zvládla sotva uvařit. Vše mě vyčerpávalo. Tolik jsem si přála být zase fit a při síle jako dřív. Moje nekonečné odpočívání doma přerušovaly pouze návštěvy doktorů. Minuty mi krátilo pozorování pacientů v čekárně.  Unuděné děti s maminkami, které už nevěděly, čím by svým ratole

Malá věc může být často ta největší

Obrázek
Považují sám sebe za systematického člověka. Mám rád ve věcech řád - dobrá, možná někdy až příliš :). Současná doba mě o systémech hodně naučila. Jsou systémy, které naprosto přestaly fungovat, třeba dlouhodobé plánování. Dalo by se říct, že jsem vzdal plánování čehokoli, co se stane za víc jak týden. Věci se mění tak rychle, že prostě není možné pracovat jinak. Jedna věc v průběhu krátké doby může změnit datum třeba i 3x. Pro moji práci, kde je zvykem plánovat věci zpravidla na 3 měsíce dopředu, je to docela zajímavá výzva. Kdyby mi někdo před koronavirem řekl, že budu fungovat tak, že budu mít plán maximálně na týden dopředu, někdy i na mnohem méně, řekl bych mu, že je to blázen a že tak nejde pracovat. Realita však ukazuje, že to jde. Najednou se totiž zabývám jen tím důležitým, ostatní věci se prostě nějak udělají. Na druhou stranu se ukazují systémy, které mi prakticky zachránily život. Například rutinní věci, které dělám každý den. Třeba to, že otevírám Bibli a modlím