Sáhnout si na dno aneb zážitky z Railtour část 1.
Možná někteří znáte americkou televizní show Amazing race. Já tím byla posedlá a vždy si představovala, jak bych si tam asi vedla já, co bych dělala za úkoly, jaké země procestovala apod. No a takovou českou verzí je právě závod Railtour, který je pořádaný organizací Inriroad. Heslem je: přes hory, přes doly, na čas a za body. Je to závod týmů, které během pěti dní navštěvují předem vylosované checkpointy po celé České republice a získávají za to body. A jak už název trochu napovídá, jediným možným způsobem, jak se k těmto místům dostat je vlakem, nebo pěšky. Pravidla jsou pak ještě trochu složitější, koho by zajímalo více, může si počíst tady: https://www.railtour.cz/ S kamarádkou Biankou jsme se chtěly zúčastnit už spoustu let. Vždy do toho ale něco přišlo: buď nebyli další lidé do týmu, nebo bylo něco důležitějšího ve stejném termínu. Letos jsme se ale dali dohromady s Lotkou a Filipem - kamarády z tábora a fakt se přihlásili. Abyste měli nějakou představu, závod trval 5 dní a zúčastnilo se ho 20 týmů. My jsme stihli navštívit 26 checkpointů, ujít dvě horské etapy, naspat 8 hodin, využít 58 vlaků, ujít 143,2 km a skončit tak na (pro nás krásném) 11. místě. Sepsat všechny zážitky by asi bylo na více článků, takže jsem v tomhle rozhodla sepsat pár věcí, které si z toho všechno odnáším, a které podle mého stojí za zmínku.
• Je lepší býti optimistou
To, že jsem věčný pesimista, už není žádné tajemství. Většinu věcí vidím černě a vždy se raději dopředu smiřuji s nejhorším scénářem. No a v závodě, umocněným únavou i stresem tomu nebylo jinak. Měla jsem tendenci věci dopředu vzdávat a myslím, že jsem svýma komentářem o tom, že se běžet nevyplatí, a že to stejně nedáme, ostatní pěkně štvala. Celý závod jsem se bála toho, že nebudu dost rychlá, dost vytrvalá nebo dost trpělivá. Že zklamu ostatní, ale i sama sebe. A taky že byly momenty, kdy jsem si říkala, že to prostě nemůžu zvládnout. Jedním z nich bylo úterý dopoledne, kdy jsme za sebou měli noční horskou etapu, v nohách za tu noc asi 35 km a naspaných přibližně 20 minut. Potkali jsme se po cestě s jedním týmem, který měl namířeno stejným směrem, a bylo tedy jasné, že se popereme o druhé místo na checkpointu. Když jsem ale viděla jejich odhodlání, se kterým vyběhli z nádraží, bylo mi jasný, že to prostě nezvládnu a omluvila se ostatním, že běžet nemůžu. Bylo mi to líto a měla špatný svědomí z toho, že jsem v tom ostatní nechala. Ale nakonec se tahle nemilá situace obrátila v náš prospěch, protože díky spoustě času jsme mohli splnit bonusový úkol, pro který bylo potřeba se po krk ponořit do vody, což bylo po nočním pochodu pro nás, i všechny lidi okolo nás, dosti vítané.
Na druhou stranu bych ale mohla jmenovat spoustu situacích ve kterých jsem se "hecla" a zkusila být zase chvilku já ta, co bude povzbuzovat ostatní, ať běží a uvěří, že ten vlak doopravdy stihneme. A ono to fakt vycházelo! Vlastně se nám nikdy nestalo, že bychom nějaký vlak nestihli, a to jsme některé dobíhali opravdu na minutu! Poučením pro mne zůstává fakt, že vidět věci negativně ničemu nepřispěje a že je důležité zachovat si pozitivní mysl a nastavení.
• Dobrý tým je základ
Do něčeho jako je Railtour zkrátka nemůžete jít jen tak s někým. Nastanou chvíle, kdy budete unavení, naštvaní na všechny a na všechno. Zároveň je to týden plný rozhodování a zkoušek, a proto je zásadní jít do toho s lidmi, které znáte a kteří znají vás. U kterých víte, že když přijde nějaký karambol, v něčem se neshodnete, nebo vás na sobě navzájem něco štve, můžete si to říct do očí a na rovinu. A já jsem moc vděčná, že takové lidi kolem sebe mám a že jsem to celé mohla prožít zrovna s nimi!
• Co se říká o Českých drahách je pravda
Závod vlakama. Asi nemusím úplně vysvětlovat, že byl dost napínavý a nevyzpytatelný. Protože můžete mít sebelepšího navigátora a sebenabušenější tým, ale pak vám ČD přijedou o 45 minut později a celý den můžete z gruntu překopat. Jde opravdu o minuty a vy chcete za ten den stihnout co nejvíce, musí všechno běžet jako hodinky. Asi nemá smysl cokoliv dodávat. Někdy si ale člověk zpětně uvědomil, že třeba i ta zpoždění měly nějaký smysl. Že i když nám nějaký vlak nevyšel tak, jak jsme chtěli, vždycky to vlastně vedlo k jinému plánu, jiné cestě, jiným checkpointům a dobrodružstvím, které bychom jinak nezažili.
• Máme to tu hezký
Čechy krásné, Čechy mé. I když si myslím, že už jsem z naší zemičky a obzvlášť našeho kraje procestovala hodně, stále mě nepřestane překvapovat, jak krásná místa tady máme. I když jsme na většině místech byli asi 2 minuty a zase běželi pryč, o to víc se těším, že se tam časem vrátím a prozkoumán je víc. A i přes to vám můžu říct, že to tu máme fakt krásný! Sedněte někdy do vlaku, jeďte na výlet a koukejte z okýnka! Třeba budete překvapeni;)
• Hodných lidí je na světě spousta
I když jsem se to snažila co nejvíce omezit, stejně jsem měla na těch pět dní docela velký batoh. A ono běhat s ním denně 50 km není úplně pohodlné. A protože na checkpointy jsme chodili vždy z nádraží, na které jsme se poté i vraceli, snažili jsme se odkládat batohy, kde se dalo. A byli jsme dost překvapení, na jak milé lidi jsme občas natrefili. Nikdy asi nezapomenu na veselou paní na nádraží, která nám uložila batohy u sebe v kanceláři, načepovala vodu, pustila zadarmo na záchod a slíbila, že nás bude sledovat na stránkách a fandit nám. Žádný den se neobešel bez toho, aniž bychom se museli ptát na cestu. Vždy se ale našli skvělí lidé, kteří byli ochotni popsat nám ji do nejmenšího detailu a přihodit k tomu i pár užitečných tipů! Nebo lidé ve vlaku, kteří se asi při pohledu na naše strhané tváře a krosny neubránili otázce, kam jedeme? Ve velké většině pak tahle otázka vedla k povídání o závodě, k přihození nějakých rad ohledně cestování a k přání výhry a štěstí. Musím říct, že mě to moc mile překvapilo a jsem vděčná za to zjištění, kolik dobrých a milých lidí lze potkat za pouhých pět dní.
• Síla modlitby je velká
Člověk si občas fakt sáhne na dno. A nemusí to být jen v závodě, ve které má naspáno pár hodinu, za sebou celý den na nohou a zrovna má 2 minuty na to, aby doběhl 500 metrů a neujel mu vlak. V životě se na dně ocitáme možná až moc často. Jak ne na tom fyzickém, tak spíš na tom psychickém. Tahle zkušenost mi zase pomohla uvědomit si, jak velkou sílu má moje modlitba a jak moc jí občas potřebuju. Vnímám ve svém životě, že kolikrát si na Toho nahoře vzpomenu, jen když se mi to hodí. Když něco nevychází a já Ho potřebuju. Když jsem se bála jít ve tmě v lese. Když jsem byla tak unavená, že se mi za chůze motala hlava i nohy. Když jsem měla chuť to vzdát… A tak ti Pane Bože děkuju za to, že jsi se mnou pořád, nevyčítáš, nesoudíš a pomáháš.
Kačka K.
Studentka sociálních prací, lenoch, snílek, seriálový nadšenec a občas až moc velký pesimista. Typický introvert, ale zároveň někdo, kdo je pro každou srandu a dobrodružství!
