ZA SVĚTLEM

V každém domě je jedno místo, které funguje mimo prostor a čas. Místo, kde se konzervuje osobní i rodinná historie. V průběhu vašeho života se dříve či později dostanete do nepříjemného bodu, kdy se musíte rozhodnout, zda některé věci vyhodit nebo si je nechat. A teď si každý sám dosaďte za slovo "věci" cokoliv, od starého trička, ve kterém jste poprvé políbili vaši první lásku, přes školní brašnu ze základky nebo rozbité dětské kolo vašich dětí (jednou ho spravíte, až budete mít jednou čas). Pokud se ale rozhodnete pro tu druhou variantu, odnesete si to i s důsledky. Kam vlastně všechny ty věci dát? Nechcete je vyhodit, ale k posteli si je také nepostavíte. A tak přijde ta spásná myšlenka na místo mimo prostor a čas - na půdu! Půda je vlastně takové rodinné muzeum, do kterého můžete zajít, když v neděli zrovna prší. Je to místo, díky kterému se tak rádi obelháváme. Říkáme si, že tam ukládáme věci, které budeme určitě potřebovat, i když už předem víme, že je

Už dlouho bylo více než zřejmé, že potřebuju nový tenisky. Znáte to, oblíbený boty, který už sice vypadají hrozně a stydíte se si je kamkoliv vzít, ale i přes to zkrátka nemáte to srdce je vyhodit. A přesně takové já doma měla. Přišly prázdniny a s nimi i náš odjezd do Portugalska, na který jsem ty nové boty samozřejmě potřebovala. Odkládala jsem jejich koupi ale tak dlouho, že mi nakonec nezbylo nic jiného, než si s sebou na cestu vzít ty staré. Přišel onen den a na nádraží měla mě i bratra odvézt mamka. Obouváme se, když v tom zjišťuji, že mají tenisky v podrážce pořádnou díru. Znepokojeně sděluju mamce, že v nich asi jet nemůžu a jak je to teda pěkně na pytel. Ta s mírně neklidným výrazem naštěstí rozhoduje, že bychom snad před odjezdem vlaku měli v obchodním centru naproti nádraží stihnout koupit nové. Uklidňuju se, nastupujeme do auta, sedám si a ejhle - při dosednutí si roztrhnu svoje oblíbené letní kalhoty. Otáčím se na mamku, vidím její už trochu více neklidný výraz a s om

Zdraví jsem po dlouhá léta považovala za samozřejmost. Bylo normální, že můžu běhat, plavat, jezdit na kole nebo hrát volejbal. Že můžu spát tři hodiny a ráno fungovat. Ujít přes dvacet kilometrů v horách a nemít namožené svaly. Připadalo mi naprosto přirozené, že moje tělo nemělo extra velké limity. Když jsem se přehoupla do středních let, začala jsem pociťovat jistá omezení. Trpěla jsem na časté blokace krční páteře a po prodělání lymské boreliózy jsem se cítila jak vyměněná. Provázela mě jako stín únava a následující rok mi připadalo, že jsem pořád nemocná. Dny strávené v posteli se tolik lišily od těch naplno prožitých. Byla jsem zpomalená a zesláblá. Zatímco se děti a manžel vrátili po celém dni domů, já zvládla sotva uvařit. Vše mě vyčerpávalo. Tolik jsem si přála být zase fit a při síle jako dřív. Moje nekonečné odpočívání doma přerušovaly pouze návštěvy doktorů. Minuty mi krátilo pozorování pacientů v čekárně.  Unuděné děti s maminkami, které už nevěděly, čím by svým ratole