ZA SVĚTLEM

Stojím u kuchyňského okna a pozoruji tu bílou krásu. Větve stromů se prohýbají pod náporem tolik očekávaného sněhu. Tisíce třpytivých vloček v noci pokryly naše město. Snad se udrží do druhého dne, snad mráz zachová ty hebké závěje lehkosti a tíhy zároveň, říkám si. Zatím nevím, že poslední únorové dny budou připomínat spíš jaro. Zaujatě si prohlížím zasněžená auta, když mi pohled padne na řádky psané na lednici: “Marto, Marto, staráš se a trápíš mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme…” Zachvěju se, chovám v tu chvíli už skoro spící Terezku. Ano, ano, ten text potřebuji znovu slyšet… Před pár lety jsem se jako spousta lidí v dnešní době dostala do začarovaného kruhu. Rychle, rychle, udělat všechno hned teď, moc práce, moc úkolů, žádné prostoje, efektivita, výkon, dělej, makej. Zamotala jsem do sítě povinností, které mi někdo zadal nebo jsem si je uložila sama, a taktéž do svojí povahy a snahy dělat věci dobře a taky bez velkého otálení, p

„Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá.“ —  John R. R. Tolkien (Návrat krále - kap. Poslední rozmluva) Asi bych shrnul náladu všech, kdybych řekl, že mě to už nebaví. Ať už si o kovidové pandemii myslíte cokoli, jsem přesvědčen o tom, že současný stav vlastně nevyhovuje vůbec nikomu. Tím však nechci říct, že je všechno jedno a nic nemá smysl. Občas prohrát je pořád lepší, než se úplně vzdát a prohrát navždy. Snažím se brát situaci kolem sebe vážně. Pracuji jako duchovní, a proto se i lidé, se kterými pracuji, snažím vést k tomu, aby brali situaci vážně. Jenže brát to vážně má důsledky, které se těžko nesou. Už měsíce žiji v částečné karanténě. Jsou týdny, kdy je pro nás s manželkou největší událostí cesta na týdenní nákup a potom sobotní procházka. Jsem duchovní, moje práce, která je založená na kontaktu s lidmi, se smrskla na kontakt skrz obrazovku tabletu nebo přes mikrofony a reproduktory telefonu. Každý jen náznak nachlazení ve mně budí otázky, jestli TO náhodou nemám, jestli b

Když na jaře minulého roku zuřila v Británii první vlna koronavirové pandemie a tamní zdravotnický systém se potýkal s přetížením, blížil se kapitán Thomas Moore k jednomu opravdu velkému jubileu - svým stým narozeninám. Sté narozeniny už opravdu přitahují pozornost, ale v tomto případě nešlo jen o krátký článek do místních novin či televize se záběry oslavence. Thomas - veterán z druhé světové války se zařekl, že uspořádá charitativní sbírku na podporu britských zdravotníků. „To, co se teď děje, je velmi vážné a velmi rozsáhlé. Musíme ale také pamatovat na to, že se věci zlepší,“ řekl tehdy Moore. Naplánoval si tedy charitativní pochod po své zahradě: desetkrát denně ušel pětadvacetimetrovou vzdálenost z jednoho konce zahrady k druhému. Do svých stých narozenin ji přešel právě stokrát. Nešlo jen o ledajaký pochod – od úrazu se pohyboval jen s pomocí chodítka. Tohle už opravdu přitáhlo zájem lidí z blízkého okolí, potom médií, tím i lidí v celé Británii a nakonec i na celém světě. Na

Od dětství miluju lyžování. To nádherné spojení hor, čerstvého vzduchu, radosti z pohybu a rychlosti. K lyžování mě vedli rodiče, každoročně jsme jezdili na sokolskou chatu v Krkonoších a trávili na tenkrát ještě špatně upraveném svahu 8 hodin denně. Neexistoval rok, kdy bychom se na sjezdovky nedostali. K mému potěšení jsem potkala kluka, mého nynějšího manžela, který byl stejný nadšenec do lyží jako já a společně jsme si mohli užívat na zasněžených svazích. Teď lyžují se zápalem i naši dvě děti, úžasní parťáci do zimních sportů, které vyžene ze svahu až zavřený turniket lanovky. Od mých čtyř let zatím nebyl rok, který bych na lyžích nestála. Nebyla by to pro mě ta pravá zima. Záměrně píšu „zatím“. Silvestr jsme měli docela jasně naplánovaný. Jako každou zimu jsme si zamluvili dlouho dopředu chatu na horách blízko lyžařských areálů a těšili se, až děti na Vánoce rozbalí nové lyže a budeme moct vyrazit vstříc novým sjezdařským zážitkům. Bohužel člověk míní … a Covid mění. Poté, co jsem