Kořeny

Ležím v trávě u zříceniny kostela, ze kterého zbyla jen loď bez střechy. Ovívá mě jemný větřík a já pozoruji nádherné nebe, barevné luční kvítky, chundelaté smrčky uprostřed louky, kterým pro jejich husté jehličí nejsou vidět kmeny, mohutné kameny v mírných kopečkách a podél cesty, které napovídají, že tu kdysi stála ves, ve které bydlelo přes tisíc lidí. Dnes je tu konec českého světa, samota samot přímo u hranic, srdce Novohradských hor, které vábí turisty krásnou přírodou, zatímco dříve sem lidé přicházeli, protože tu fungovala fara, škola, lidé tu v nedalekých hutích hledali práci a našli tu i rušný večerní život, protože tu existovalo víc než pět hospod. Dnes tiché Pohoří na Šumavě…

Jak si u polorozpadlého kostela lelkuji v měkkém jeteli, stále myslím na povídku, kterou jsem si nedávno přečetla o tomto místě. Světlo z Pauliny od Jana Štiftera. Neustále si vybavuji, jak vypravěčka jede do Buchers neboli Pohoří na Šumavě a hledá svou minulost. Vyrostla v nedaleké vsi Paulina, ze které bylo německé obyvatelstvo stejně jako z Pohoří na Šumavě vystěhováno, doslova vyrváno ze svých domovů a odesláno do sběrného tábora v Kaplici, kde čekali, kam je převezou, co s nimi jako Němci bude, jaké české odplatě za válku budou vystaveni. Lucie Strauss se vrací a hledá svůj domov, ze kterého zbylo jen pár základových kamenů: „Sice jsem se zařekla, že se sem nikdy nevrátím, ale nemůžu si pomoci. Nejde to. Ty obrazy se mi vracejí stále častěji. Myslím na ten dům se dvěma pokoji. Na trám, který procházel kuchyní. Věšelo se na něj všechno, včetně vánočního stromku. Na sporák a hrnky s okrouhlými spodky od toho, jak jsme na nich pořád dokola ohřívali kopřivový čaj nebo mléko. Na modré pokličky od hrnců, na fotografii mě a maminky v kuchyni na stěně. Na ten středový trám přibíjím další a další hřebínky. Zavěšuji na něj všechny svoje vzpomínky… Rozhodla jsem se vrátit. Aspoň na chvíli. Prolomit tu kletbu vyhnání, dokázat sama sobě, že tu můžu být, pokud chci. Že se můžu vrátit. Že to, co kdysi někdo vymyslel a nám všem nařídil, už neplatí. Paulina je všech, kdo o ni stojí…

Když ty řádky čtu a pak o nich znovu přemýšlím v samotném Buchers, říkám si, že opustit nedobrovolně svůj domov musí být jedna z nejtěžších věcí. Nedokážu si představit, že bych dětství měla prožít někde jinde než ve svém pokojíčku s palandou. Doteď pro mě náš byt s rodiči speciálně voní, jsem zvyklá na malý vystouplý suk na dřevěné stěně v předsíni, na který si člověk může pověsit bundu, na moji roztomilou knihovničku, ve které kromě knížek leží ještě stará cédéčka z doby mých náctých let a taky památky z cest, na poličku, na které stojí maturitní sklenka plná třpytivých drobáčků, na můj stůj hned u okna, který „zdobí“ nejrůznější rýhy od propisky a pravítka, na tapetu po stěnách, kterou jsem omylem jednou v noci podřela, když jsem ze spánku vykopla nohu a strhla malou polici u postele.

Nikdy bych nechtěla přijít o svůj domov, o svoje místo, o svoje vzpomínky, o svoje kořeny, které jsem někde a taky u někoho zapustila, protože tvoří mě, protože dělají to, kým jsem. Moc ráda vždycky někam vyjedu, vyrazím ať už po Čechách, nebo i do vzdálenějších krajin, protože věřím, že kromě vidění krásných míst a věcí člověk prožívá v těch místech něco, co ho obohacuje i vnitřně – poznává lidi, zvyky, jejich laskavost, ochotu, jinou kulturu a třeba obdivuhodné tradice, člověk se tak neuzavře do svého netolerantního a úzkoprsého vidění světa, který často nabízí média nebo nějaké politické strany, ale naopak otevře se a nebojí se cizích, nebojí se někoho, kdo je odlišnější, nestaví se negativně hned automaticky proti něčemu, co nikdy nevyzkoušel, nezná… Vím ale na druhou stranu, že se taky vždycky moc ráda vracím domů. Do jižních Čech, do milovaných Budějovic, do našeho bytu.

Dveře u vestavěné skříně, které se úplně nedovírají, povalující se ponožky, které měly být už dávno v prádelním koši, ale čekají na mě, až je tam já  hodím, vzpomínkové fotky v předsíni a na lednici, ne úplně bujně kvetoucí květina v koupelně, postel, do které se s chutí přes den zavrtám, když prší, malá světýlka a svíčky v obýváku, které si někdy rozsvítím, abych zahnala tmu – tohle všechno a spoustu dalších věcí je můj domov, který bych nikdy nechtěla z donucení opustit. Zakořenila jsem tady a své kořeny mám hluboce zapuštěné také u svých nejbližších, kteří tvoří podstatnou část toho, proč se právě na tomhle místě cítím doma, proč právě tady cítím bezpečí, svobodu a svoje já.

Jsem moc vděčná, že se mám kam vracet a hlavně ke komu se vracet. Užívám si to, že mám svůj domov, svoje kořeny, které vážu okolo svých nejbližších, kteří se podobně jako já snaží kořenit u Boha, který nabízí úžasnou náruč plnou tolerance, jistoty, přijetí a svobody. Moc si přeju, abych tyhle kořeny k němu nikdy nechtěla zpřetrhat a abych se vždycky chtěla vracet k Němu… K Němu domů…

Zuzka Ch.

Mám moc ráda knížky a čtení, miluju výlety a výhledy, mám ráda hory, vodu a moc si užívám, když můžu jen tak sedět a koukat se do kraje, na města, na lidi. Už od základní školy mě baví čeština, cizí jazyky a hlavně divadlo. Kdybych nezačala učit a kdybych třeba měla pocit, že to byl velký krok vedle a že to nemá smysl, určitě by mě lákalo herectví. Jsem moc vděčná, že mám vedle sebe muže, který se rád směje, na rozdíl ode mě mu nikdy nechybí nadhled a který vždycky pevně stojí a drží, zatímco já někdy kolísám ve větru emocí a malých i velkých pochybností…