ZA SVĚTLEM

Ležím v trávě u zříceniny kostela, ze kterého zbyla jen loď bez střechy. Ovívá mě jemný větřík a já pozoruji nádherné nebe, barevné luční kvítky, chundelaté smrčky uprostřed louky, kterým pro jejich husté jehličí nejsou vidět kmeny, mohutné kameny v mírných kopečkách a podél cesty, které napovídají, že tu kdysi stála ves, ve které bydlelo přes tisíc lidí. Dnes je tu konec českého světa, samota samot přímo u hranic, srdce Novohradských hor, které vábí turisty krásnou přírodou, zatímco dříve sem lidé přicházeli, protože tu fungovala fara, škola, lidé tu v nedalekých hutích hledali práci a našli tu i rušný večerní život, protože tu existovalo víc než pět hospod. Dnes tiché Pohoří na Šumavě… Jak si u polorozpadlého kostela lelkuji v měkkém jeteli, stále myslím na povídku, kterou jsem si nedávno přečetla o tomto místě. Světlo z Pauliny od Jana Štiftera. Neustále si vybavuji, jak vypravěčka jede do Buchers neboli Pohoří na Šumavě a hledá svou minulost. Vyrostla v nedaleké vsi Paulina, ze

Když jsem si četla minulý článek od mé oblíbené autorky :-), vzpomněla jsem si na své osobní, ač možná pro ostatní malicherné, výzvy. Od malička jsem věděla, že bych chtěla pracovat s dětmi. Když se někde objevilo malé miminko, měla jsem o program postaráno. Sledovat, jak se maminky starají o ty své prďolky, jak je umí utišit, nakrmit, jak je koupají, oblékají…bylo to pro mě fascinující. Když jsem byla starší, moc mě bavilo se o děti starat. Hrát si s tříleťákama, chodit s nimi ven, být jejich malá velká „chůva“. Vydržela jsem to hodiny. Bavilo mě ukazovat jim ten velký svět, být v jejich očích dospělák a učit je o všem kolem nás. Na gymplu už stačilo jen vybrat, jestli chci být paní učitelka v mateřské škole, nebo na prvním stupni. Vyhrál první stupeň ZŠ. Před nástupem na vejšku mě nějak vůbec nenapadlo, že součástí studia budou různé výstupy před spolužačkami. Naivně jsem žila v tom, že nás naučí, co učit a jak, a s tím půjdeme do praxe. Věděla jsem, že mi to s dětmi jd

Já se přiznám, že s přibývajícími léty méně ochotně přijímám nové věci a výzvy. Jsem ráda, když vše jede v zajetých kolejích, fungují, mají řád a já se vezu. Taky to tak máte, že myšlení a vybičování se k nadstandardním výkonům vás někdy takzvaně bolí? Já to tak v plno oblastech mám. Hlavně klídek a pohoda, žádné novinky, které bych mohla zkazit. Můj zaměstnavatel se mnou ale podobný postoj nesdílí. Na můj vkus až příliš často přichází s novými metodami, které bych se mohla naučit. Když mi popíše, o co se jedná, mám oči navrch hlavy. Připadá mi, že nová metoda je někde daleko na ostrůvku uprostřed oceánu a doplavat k němu je skoro nemyslitelné. Cestou mě možná sežere žralok nebo smete bouře, stoprocentně se utopím a moje zbytky si rozeberou racci. Ano, jsem tragéd, nervák a někdy pesimista. Naštěstí se se mnou na břehu nikdo dlouze nebaví a prostě mě do toho moře kopne a ještě se za mnou výhružně dívá, aby mě náhodou nenapadlo vracet se zpátky. A já musím plavat. A a

Kniha Nevyšlapanou cestou od M. Scott Pecka začíná zajímavou vě tou: „Život je těžký. “ Prostá věta obsahující poměrně jasnou informaci. To, co je na ní podle m é ho brilantní, vystihují 2 věty hned v dalším odstavci: „Většina lidí tak docela nechápe, že život je těžký. Místo toho skoro pořád naříkají, ať už nahlas nebo v skrytu duše, jak obrovské jsou jejich probl é my, starosti a obtíže - jako kdyby byl život obvykle snadný a jako by se to automaticky předpoklá dalo. “ Musím se přiznat, že jsem si dlouho myslel a někdy si stále ještě myslím, že život je snadný a vlastně má být snadný. Když narazím na obtíže, tak se vzteká m a říká m si: „Proč se to muselo stát zrovna mě? “ Jen že pokud žijeme pravdivě a zodpovědně, život je prostě těžký. Čelíme spoustě probl é mů, musíme se s mnoha věcmi vypořádat a málokdo to vše dokáže snadno. Když však přijmeme, že život je ve sv é podstatě těžký, většinou máme mnohem realističtější očekávání a l é pe se s tím vším vyrovnává me. Velm