Máte rádi výzvy?
Já se přiznám, že s přibývajícími léty méně ochotně přijímám nové věci a výzvy. Jsem ráda, když vše jede v zajetých kolejích, fungují, mají řád a já se vezu. Taky to tak máte, že myšlení a vybičování se k nadstandardním výkonům vás někdy takzvaně bolí?
Já to tak v plno oblastech mám. Hlavně klídek a pohoda, žádné novinky, které bych mohla zkazit.
Můj zaměstnavatel se mnou ale podobný postoj nesdílí. Na můj vkus až příliš často přichází s novými metodami, které bych se mohla naučit. Když mi popíše, o co se jedná, mám oči navrch hlavy. Připadá mi, že nová metoda je někde daleko na ostrůvku uprostřed oceánu a doplavat k němu je skoro nemyslitelné. Cestou mě možná sežere žralok nebo smete bouře, stoprocentně se utopím a moje zbytky si rozeberou racci.
Ano, jsem tragéd, nervák a někdy pesimista. Naštěstí se se mnou na břehu nikdo dlouze nebaví a prostě mě do toho moře kopne a ještě se za mnou výhružně dívá, aby mě náhodou nenapadlo vracet se zpátky. A já musím plavat. A ano, dle očekávání mě žádní rackové nežerou a já po nějaké době kuckání a bojování s vlnami doplavu do cíle. Na ostrově se potom koukám zpět na břeh a mám dobrý pocit. Jsem za ten kopanec do vody strašně ráda.
Zanedlouho mi nadřízený ukáže ještě vzdálenější ostrůvek, a přestože zase koukám vyplašeně, vím, že jsem už předchozí plavbu přežila a mám naději se neutopit.
Nedávno mě v práci čekala další výzva. Věřím, že leckdo by se tomu zasmál, ale pro mě to bylo opět velké sousto. Datum, kdy měla přijít hloubková kontrola k nám do práce, se mi zdálo jak propastná jáma, kterou nemám šanci přeskočit. Můj život se zúžil na svět "před a po kontrole". Začala jsem se připravovat, zjišťovat, pročítat hromadu papírů. Večer před "akcí" jsem seděla lehce nazelenalá u stolu a v duchu si představovala tu zítřejší propast, jak hluboká bude a jak asi dlouho poletím...
A nebyla by to moje dcera Sára, aby mě nepřekvapila nějakou jednoduchou moudrou poznámkou, po které si připadám jako malé dítě a ne její máma.
Sáruš dělala totiž ve stejnou dobu přijímačky na gymnázium. Než šla do postele, tak mě objala a řekla ať se nebojím, že i když to dopadne úplně nejhůř, vůbec to nevadí. Že mám ji, Ondráška a tatínka a to je nejdůležitější. A že mě budou mít přece pořád stejně rádi. To samé si prý říkala celé přijímačky, aby to zvládla a nebyla nervózní.
Tak jsem tam v jejím objetí seděla, usmívala a propast se díky jejím slovům nezdála tak hluboká a já šla opravdu v klidu spát.
Propast byla přeskočena, na ostrov doplaváno. Svět je sice pořád stejný, ale my jsme zas o kousíček silnější a připravenější na další výzvy, díky nimž můžeme ostrůvek po ostrůvku doplavat daleko, kam bychom třeba dříve neřekli, že se někdy dostaneme. Je důležité se nespokojit s cachtáním na brouzdališti. A tím samozřejmě nemyslím pouze profesní pokroky. Každý máme ve svém životě oblasti, ve kterých bychom se měli pohnout dál, ale jsme příliš pohodlní. Chybí nám odvaha a odhodlání a možná taky kopanec, který od života nebo ostatních dostaneme. A i když se možná stane, že se cestou budeme topit, nesmíme se vzdát. Kolem nás jsou naši blízcí, kteří nám fandí a čekají se záchranným člunem, aby nás vrátili zpět na pevninu a mohli jsme to zkusit znovu.
Minimálně jeden kamarád to fandění nikdy nevzdá a stojí na majáku s dalekohledem dnem i nocí 365 dní v roce. Tak vzhůru do výzev!!
Zuzka Š.
Jsem Bohu vděčná, že jsem máma dvou skvělých dětí, které mě neustále obohacují a překvapují. Že jsem ženou bezva chlapa - parťáka do společných dobrodružství. Oba milujeme přírodu, cestování, sporty všech druhů a hudbu. Společně tvoříme domov, kam se rádi vracíme. Práce v genetické laboratoři je pro mě zajímavé zpestření všedních dnů :-)
