ZA SVĚTLEM

Ač jsem patřila na základní škole mezi výborně prospívající žáky, objevily se v mých školních letech situace a průšvihy, které se rozhodně nehodily pro spořádanou, tichou a dobře vychovanou dívenku, za kterou mě všichni na první pohled měli. Občas se ve mně probudil malý uličnický čertík, který se výborně hodil do klučičí party třídních grázlíků. Když si prolistuju své staré žákovské knížky, vidím smajlíky, jedničky a pochvaly. Ale vidím také řádky, které jsou psány neoblíbenou červenou propiskou a které už tak hezké nejsou. Jedna poznámka střídá druhou a nad obsahem poznámek se dá opravdu jen nevěřícně kroutit hlavou. O jednu příhodu, kterou doma pokládáme asi za moji největší blbinu, bych se s vámi ráda podělila. Třeba to někoho aspoň trochu pobaví a přivede na jiné myšlenky, což není v tomhle období vůbec na škodu. :-) Byla jsem tehdy v 6. ročníku - takže už celkem velká holka, která by měla přemýšlet a domýšlet důsledky svého chování. Nebudu zabíhat do podrobností, proč mi n

Koronavirus k nám přišel jako blesk z čistého nebe. Nikdo nic takového nečekal a neplánoval. A musím říct, že v tom týdnu, kdy se u nás v ČR vyhlásil stav nouze a začaly se zavírat školy a obchody, vracela jsem se z práce pod tíhou nejistoty a negace s takovými migrénami, že jsem po zbytek večera už jen zvládala sedět na gauči a tupě zírat před sebe. V tu dobu jsme kvůli všem restriktivním opatřením přestali provozovat spoustu odpoledních a večerních aktivit a manžel v tom náhle vzniklém volnu zapínal dětem skoro každý den jeden díl dokumentárního seriálu Sedm kontinentů – jedna planeta od BBC Earth a moje tupé zírání před sebe aspoň vypadalo méně tupě. Ze začátku jsem život na různých světadílech sledovala na půl oka, postupně jsem to začala hltat. Nestačila jsem se divit rozmanitosti zvířecích tvorů a jejich dokonalým instinktům. Obdivovala jsem veliké kapustňáky plující mořem, nevěřícně pozorovala zápasy rypoušů, hltala inteligenci a rychlost gepardí smečky a moje srdce

V posledních dnech hodně přemýšlím o strachu. Hodně lidí má strach. Nejenom o sebe, ale také o své blízké, strach z neznáma, strach z hrozby, kterou osobně neznají. Když budu sám k sobě upřímný, musím si přiznat, že i já mám strach. Ale není to zcela přirozené? Slovy lidové moudrosti - jenom blázen se nebojí. V současné situaci je normální mít strach, není potřeba se za něj stydět,  ale o to důležitější je nenechat se jím ovládnout. Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět kolem sebe. Nechci, aby se strach stal mojí mantrou, která mě domněle chrání, ale ve skutečnosti převezme otěže mého života a já zůstanu jen v jeho vleku. Uvědomuji si totiž, že když nechám strach, aby ovládl můj život, stane se pro mě neprůhledným štítem, přes který neuvidím nic kolem sebe. Ani svoje blízké, ani lidi v mém okolí, utečou mi příležitosti být užitečný, i týdny života, které se daly prožít jinak. Pokud nechci, aby se to stalo, je na mně, abych pro to něco udělal. M

V posledních dnech je celý svět tak trochu vzhůru nohama. Člověk nemůže otevřít, spustit, zapnout cokoliv, aby na něho nevyskočilo milion informací o aktuálním šíření koronaviru a jeho charakteristikách. Ale tahle doba přináší také spoustu nových situací, které jsou pro nás nové, a které by jinak nikdy nenastaly. Rád bych se pro trochu odlehčení zmínil o dvou zážitcích z poslední doby.   Třeba minulý týden v krámě, kde jsem nakupoval, přichází starší paní. Hned u vchodu si bere nabízené igelitové rukavice, ne ty lékařské, ale ty igelitové, které se jinak používají u nabírání pečiva, a postupuje k zelenině, kde si chce nabrat pár rajčat. Do čeho jiného si je dát než do přiloženého igelitového sáčku? Zkusili jste si někdy ve dvou igelitových rukavicích otevřít slepený igelitový sáček? Minulý rok jsem měl možnost vyzkoušet si geronto-oblek, což je jakýsi oblek s několika doplňky (závaží, brýle, sluchátka, omezení hybnosti), který simuluje to, jak se staří lidé cítí. Pokud nemát