„Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla“
Archibald Joseph Cronin
Září končí a já otáčím stránku kalendáře. Mám moc ráda kalendář, který mi visí na zdi. Každý měsíc má dole citát, na který se vždy těším. Otáčím na měsíc říjen a čtu citát o úsměvu. Jak kdyby mi autor kalendáře viděl do hlavy, protože právě o úsměvu poslední dobou přemýšlím.
Nevzpomenu si už, kdy přesně to bylo. Vím, že někdy v létě, kdy byla bezpečnostní opatření uvolněná a nenosily se roušky. Celý den jsem běhala po městě, vyřizovala nejrůznější věci a byla jsem z toho celá otrávená. Když už jsem se blížila k autu, celá nedočkavá, že pojedu konečně domů, míjela jsem jednu paní. Už vůbec nevím, jak vypadala. Ale přesto si ji už několik týdnů pamatuji. Už dlouho vzpomínám na to, jak se usmívala. Ani ne nějak moc, prostě normální, přirozený úsměv, ale i tak mě to v daný moment zarazilo a zaskočilo. Automaticky jsem se usmála na paní zpět a úsměv mi na tváři vydržel až do auta, do kterého se mi šlo najednou lehčeji a spokojeněji. Bylo mi divné, že mě míjení této paní tak zaskočilo, pořád jsem o tom přemýšlela. A pak mi to došlo. Za celý den jsem nenarazila na usměvavého a milého člověka. Naštvané pokladní, otrávení číšníci, podmračení lidé kolem mě. Když člověk tohle vidí kolem sebe, je celkem snadné spadnout do stejné negativní bubliny a splynout s mrzutostí kolem sebe.
A pak člověk potká někoho, koho vůbec nezná, kdo se na něj usměje a kdo najednou obrátí mrzutost v úsměv. Na světě bylo najednou zase krásně.
Kéž by ta paní věděla, co udělala s moji náladou. Dostala jsem díky ní podmět k přemýšlení a celou cestu domů jsem uvažovala nad tím, že bych se sama měla víc usmívat. Od malička slyším, že se musím cíleně usmívat, protože jinak vypadám, jak kdybych byla naprdlá na celý svět. Vždy odpovídám, že se nemračím, že to je můj neutrální výraz a že prostě jen o něčem přemýšlím. Lidé, kteří mě dobře znají, vědí, že jsem spíš jen zadumaná, než že bych měla špatnou náladu. Ale co lidi, kteří mě potkávají ve městě, v autě, v autobuse, ve škole?
Když někam jdu, tak si často připomínám, že se nejspíš nevědomky mračím a že bych se měla usmívat, aby mě lidi také neřadili mezi podmračené a nabručené nešťastníky. I když se o to snažím už od malička, je to pořád trochu zvláštní, jít po ulici a usmívat se na lidi, které člověk nezná. A možná proto jsem tu paní potkala. Protože teď díky ní vím, že každý úsměv má smysl. Náš úsměv nemusí zlepšit náladu jen lidem, které známe a se kterými mluvíme, ale může zlepšit den i náhodným kolemjdoucím… :-)
PS: Loni vyšel jeden článek o zamračených Češích. „O Češích se říká, že jsou smutný národ. Mnozí se neusmívají a jsou spíše podmračení…“.
Pojďme to společně změnit :-)
Karolína H.
Jsem studentka pátého ročníku pedagogické fakulty a moc se těším, až budu příští rok učitelkou na 1. stupni ZŠ. Lidé mě popisují jako tichého introverta, ale s těmi nejbližšími umím být upovídaný extrovert. Miluju romantiku, čtení a rychlou jízdu v autě nebo na lyžích. Ráda peču a sním o věcech, které by chtěla zažít každá žena. :-)
