Co můžeš udělat dnes - odkládej, dokud to jde

Už dlouho bylo více než zřejmé, že potřebuju nový tenisky. Znáte to, oblíbený boty, který už sice vypadají hrozně a stydíte se si je kamkoliv vzít, ale i přes to zkrátka nemáte to srdce je vyhodit. A přesně takové já doma měla.

Přišly prázdniny a s nimi i náš odjezd do Portugalska, na který jsem ty nové boty samozřejmě potřebovala. Odkládala jsem jejich koupi ale tak dlouho, že mi nakonec nezbylo nic jiného, než si s sebou na cestu vzít ty staré. Přišel onen den a na nádraží měla mě i bratra odvézt mamka. Obouváme se, když v tom zjišťuji, že mají tenisky v podrážce pořádnou díru. Znepokojeně sděluju mamce, že v nich asi jet nemůžu a jak je to teda pěkně na pytel. Ta s mírně neklidným výrazem naštěstí rozhoduje, že bychom snad před odjezdem vlaku měli v obchodním centru naproti nádraží stihnout koupit nové. Uklidňuju se, nastupujeme do auta, sedám si a ejhle - při dosednutí si roztrhnu svoje oblíbené letní kalhoty. Otáčím se na mamku, vidím její už trochu více neklidný výraz a s omluvou, že vím, že nestíháme, se běžím převléknout.

Převlečená pak tedy sedím v autě na cestě na nádraží, když si pro změnu uvědomím, že nemám telefon. Chvíli ho hledám a jediné vysvětlení, které mě napadá je to, že musel určitě zůstat v kapse těch roztržených kalhot ležících doma na mé posteli. To už s opravdu hodně neklidným výrazem mamka po zjištění další nepříjemné zprávy otáčí auto a vrací se domů pro můj mobil. Který - ano, opravdu je to tak - jsem při výstupu z auta našla pod sebou na sedačce. S vědomím, že se opravdu stalo něco tak absurdního, že jsme se vraceli pro něco, na čem jsem celou tu dobu seděla, se rozladění opět vydáváme na cestu na nádraží. Ovšem už pouze s asi 15 minutovou časovou rezervou. Parkujeme, běžíme do prvního obchodu s obuví a teď zpětně jsem si naprosto jistá, že jsem ten den musela trhnout rekord o nejrychlejší koupení bot v historii toho obchodu. Během dvou minut totiž vybírám, zkouším a prosím prodavačku, aby mi co nejrychleji došla do skladu pro druhou z páru. Výraz té paní, kterou pak i ujišťujeme, že krabici nepotřebujeme, protože si je hned obuju, asi ani neumím popsat.

Vlak dobíháme včas, já se na lavičce přezouvám do krásných nových tenisek. S velkým přemáháním a tíhou pak hážu ty staré do koše a za chvíli už z vlaku máváme mamce, která vypadá, že náš (díky mně asi velice zábavný) odjezd jen stěží přežila.

Dalším podobným příběhem, shodou okolností také spojený s odjezdem, je i můj odlet na Erasmus do Finska. To, že jsem balila do noci den předem, asi vůbec nemusím zmiňovat. Ovšem perličkou zůstalo mé cestovní pojištění. Jeho vyřízení jsem odkládala tak dlouho, že jsme ho díky své tetě, která pracuje v pojišťovně, podepisovali na letišti hodinu před odletem. Nebo také historka o tom, jak mi upadl kus zubu a já návštěvu zubaře odkládala tak dlouho, že mám se zubem problém ještě teď, dva roky od incidentu.

Těch příběhů je spousta a některé končí dobře, některé hůř. Co mají ale všechny společné je fakt, že jsem zkrátka nepoučitelná a nechávám věci na poslední chvíli.

Znáte taky ten pocit, kdy se něco nepodaří, ale vy moc dobře víte, že si za to vlastně můžete sami? Pak se to snažíte zachránit (někdy se to povede, někdy ne...) a slíbíte si, že si na to příště dáte pozor a už se vám to nikdy znovu nestane? Tenhle pocit já právě mívám až nezdravě často a přesně tyhle příklady jsou toho důkazem. A vlastně ani nevím, proč to dělám pořád dokola. Protože jsem člověk, který se stresuje snad kvůli úplně všemu. Stresuje mě to, když jedu autem někudy, kudy to neznám a bojím se všech možných křižovatek, přechodů a semaforů. Před pravidelnou prohlídkou u doktora se děsím toho, jaké všechny testy mi asi bude dělat a jak moc to bude bolet. A před každou zkouškou už raději počítám s tím nejhorším možným výsledkem. Mám strach z neúspěchu a věci mám tak raději jasné a předem dané.

Tak čím to je, že pořád všechno nechávám na poslední chvíli?
Možná je to z velké části kvůli mé lenosti. Protože známé heslo: “Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek” mi zní spíš jako: odkládej to, dokud to jde! Protože proč to dělat dneska, když na to mám ještě týden, že jo... No, jenže člověk si tohle pak říká tak dlouho, dokud se z toho týdne nestane den a seminární práci k zápočtu z předmětu dopisuje večer dvě hodiny před odevzdáním - což, co si budeme nalhávat, není úplně ideální. Jenže právě tohle učení se na zkoušku nebo odevzdání eseje se u mě nikdy nesmí obejít bez trochy toho vzrušení nad otázkou “dám to včas, nebo ne?”. Což když teď nad tím přemýšlím, je druhý důvod toho, proč se nikdy nepoučím. Protože možná právě tenhle motor v podobě strachu a adrenalinu potřebuju k tomu, abych podala dobrý výkon a donutilo mě to danou věc nakonec udělat. 

Myslím, že právě ten adrenalin a určitý nadhled jsou důležitými aspekty pro to, aby se člověk z toho návalu povinností a deadlinů úplně nezbláznil. Že je občas důležité posouvat vlastní hranice a motivovat sám sebe. Ovšem vždy pouze v rozumné míře. Protože by to pak taky mohlo dopadnout jako se mnou a tímhle článkem, který jsem samozřejmě vůbec nepsala na poslední chvíli!

Takže bych to asi uzavřela poučením - kupujte si nové tenisky včas!

Kačka K.

Studentka sociálních prací, lenoch, snílek, seriálový nadšenec a občas až moc velký pesimista. Typický introvert, ale zároveň někdo, kdo je pro každou srandu a dobrodružství!