Umění se rozdávat
Zdraví jsem po dlouhá léta považovala za samozřejmost. Bylo normální, že můžu běhat, plavat, jezdit na kole nebo hrát volejbal. Že můžu spát tři hodiny a ráno fungovat. Ujít přes dvacet kilometrů v horách a nemít namožené svaly. Připadalo mi naprosto přirozené, že moje tělo nemělo extra velké limity.
Když jsem se přehoupla do středních let, začala jsem pociťovat jistá omezení. Trpěla jsem na časté blokace krční páteře a po prodělání lymské boreliózy jsem se cítila jak vyměněná. Provázela mě jako stín únava a následující rok mi připadalo, že jsem pořád nemocná. Dny strávené v posteli se tolik lišily od těch naplno prožitých. Byla jsem zpomalená a zesláblá. Zatímco se děti a manžel vrátili po celém dni domů, já zvládla sotva uvařit. Vše mě vyčerpávalo. Tolik jsem si přála být zase fit a při síle jako dřív. Moje nekonečné odpočívání doma přerušovaly pouze návštěvy doktorů. Minuty mi krátilo pozorování pacientů v čekárně. Unuděné děti s maminkami, které už nevěděly, čím by svým ratolestem ukrátily čas. Přešlapující lidi středních let, které rozčilovala dlouhá čekací doba. Spoustu dalších rozladěných a pesimisticky vyhlížejících tváří. Zesláblí důchodci, kterým činilo obtíže přejít místnost z jedné strany na druhou.
Dívala jsem se na ně a soucítila s každým jejich krokem. Uvědomila jsem si, že tihle starší nebo nemocní lidé byli mě doposud skoro neviditelní. Nevnímala jsem jejich přítomnost ve společnosti nebo jsem byla tak zrychlená, že jsem je ani nestačila postřehnout. Teď jsem s každým dalším ztraceným dnem v posteli přemítala, kolik lidí je teď asi nemocných. Kolik lidí leží doma nebo hůř – v nemocnici. Především kolik lidí nemá jen další banalitu jako já, ale potýká se s vážnou nemocí. Kolik lidí by si přálo, kdyby byli jen na pár dní vyřazených. Kolik lidí je zavřených, zatímco svět venku žije, běhá, zpívá, voní? Jsou tak málo vidět a slyšet. Jsou za zdmi svých domovů, nemocnic a ústavů a pro běžný svět jako kdyby neexistovali. Uvědomila jsem si, že si ani neumím představit, jak jim asi je, co musí prožívat…
Já nad tím začala přemýšlet až ve chvíli, kdy mě přibrzdila borelióza. Ale jsou mezi námi lidé, kteří si to uvědomují přirozeně. Světýlka v naší společnosti. A jedním z nich je Ivanka Kyselová, která je vedoucí dobrovolnického centra ADRA v Českých Budějovicích. Je to jedna z těch osob, kteří vám zlepší den už jen tím, že je s vámi v místnosti. Pracuje s dobrovolníky, kteří jsou ochotní pomáhat. Společně se potom věnují lidem, kteří jsou nějakým způsobem handicapovaní, ať už z důvodu nemoci, stáří nebo sociálně. Spolupracují s Domovy důchodců, s centry Bazalka a Arpida. Obě centra se vyznačují tím, že pomáhají rodinám v péči o děti s různými druhy postižení. V době koronaviru se dobrovolníci věnovali také šití roušek nebo nákupu jídla pro seniory. ADRA působí v mnoha dalších oblastech, ale vypisováním všech bych popsala další a další stránky. Jsem jednoduše vděčná, že taková organizace v naší společnosti existuje. Že jsou mezi námi takoví lidé, které zajímá víc než jen jejich vlastní dvorek a vidí až za plot. Jsou ochotní se rozdělit o sami sebe nebo své prostředky a pomoci. Děkuju za ně!!
Více na www.adra.cz , konkrétně dobrovolnictví v Českých Budějovicích v podadrese: www.adra.cz/dobrovolnictvi/ceske-budejovice
Zuzka Š.
Jsem Bohu vděčná, že jsem máma dvou skvělých dětí, které mě neustále obohacují a překvapují. Že jsem ženou bezva chlapa - parťáka do společných dobrodružství. Oba milujeme přírodu, cestování, sporty všech druhů a hudbu. Společně tvoříme domov, kam se rádi vracíme. Práce v genetické laboratoři je pro mě zajimavé zpestření všedních dnů :-)
