Malé velké výzvy

Když jsem si četla minulý článek od mé oblíbené autorky :-), vzpomněla jsem si na své osobní, ač možná pro ostatní malicherné, výzvy.

Od malička jsem věděla, že bych chtěla pracovat s dětmi. Když se někde objevilo malé miminko, měla jsem o program postaráno. Sledovat, jak se maminky starají o ty své prďolky, jak je umí utišit, nakrmit, jak je koupají, oblékají…bylo to pro mě fascinující. Když jsem byla starší, moc mě bavilo se o děti starat. Hrát si s tříleťákama, chodit s nimi ven, být jejich malá velká „chůva“. Vydržela jsem to hodiny. Bavilo mě ukazovat jim ten velký svět, být v jejich očích dospělák a učit je o všem kolem nás.

Na gymplu už stačilo jen vybrat, jestli chci být paní učitelka v mateřské škole, nebo na prvním stupni. Vyhrál první stupeň ZŠ.

Před nástupem na vejšku mě nějak vůbec nenapadlo, že součástí studia budou různé výstupy před spolužačkami. Naivně jsem žila v tom, že nás naučí, co učit a jak, a s tím půjdeme do praxe. Věděla jsem, že mi to s dětmi jde a myslela jsem si, že to bude stačit. Omyl.

Skoro každý předmět v sobě zahrnoval výstup, neboli takové „učení na oko“. „Teď jsi jako paní učitelka, před sebou máš místo třiceti dospělých ženských třicet prvňáčků a uč/zpívej/hraj/cvič/mluv anglicky/maluj/kresli/…“ Stoupnout si před dospělé lidi, které jsem znala jen pár měsíců a „šaškovat“ tam – protože učitelka musí umět „hrát“ a zaujmout děti - byla pro introverta, jako jsem já, opravdu výzva a problém. Ze začátku mi moc nešlo vidět v lavicích místo dospělých sedmileté děti. A když jsem si na to konečně zvykla a nějak to začalo fungovat, přišlo něco o level výš. Třeba vést hodiny tělocviku. Připravit si taneční rozcvičku, protahování, posilování, vybrat vhodnou hudbu, správně počítat, držet rytmus. Nutit dospělé ženské, aby běhaly po tělocvičně a hrály Mrazíka…tohle mě před nástupem na VŠ ani ve snu nenapadlo. Nebo dvouminutový taneček s gymnastickou obručí před obecenstvem? Noční můra.

Nepíšu to tady proto, abych se pochlubila, co všechno jsem se naučila a co všechno jsem zvládla. Vím, že jsou to vlastně úplné maličkosti. Ale v životě introverta jsou tyhle maličkosti výzvami, které mohou člověka někam posunout, a to nejen v té profesní oblasti. A je důležité před nimi neutíkat.
Jak roky plynuly, člověk se tak nějak oklepával a to, že se jde dopředu před třídu tak trochu ztrapnit prostě už nebylo nic nového. Naučily jsme si z toho dělat legraci, zasmát se samy sobě a brát se méně vážně. Nakonec i to je v učitelské profesi důležité.

Jsem za tyto výzvy a zkušenosti moc vděčná. Díky tomuhle „šaškování“ se z velikého introverta stal malý extrovert, který už není tak vyklepaný, když má stát sám před lidmi. Stále to není věc, kterou bych si úplně užívala, ale je to stále lehčí a lehčí :-).

„Malé“ výzvy v podobě výstupů už skončily a pomalu končí i pětileté studium. Zbývá poslední rok ve škole a potom je přede mnou další, tentokrát už mnohem větší, výzva. Už to nebude „učení na oko“, ale učení doopravdy. Výzva, které se bojím, ale na kterou se naštěstí víc těším…:-)

#vzhurudovyzev

Karolína H.

Jsem studentka pátého ročníku pedagogické fakulty a moc se těším, až budu příští rok učitelkou na 1. stupni ZŠ. Lidé mě popisují jako tichého introverta, ale s těmi nejbližšími umím být upovídaný extrovert. Miluju romantiku, čtení a rychlou jízdu v autě nebo na lyžích. Ráda peču a sním o věcech, které by chtěla zažít každá žena. :-)