Příspěvky

Jen jedno je potřeba

-
Obrázek
Stojím u kuchyňského okna a pozoruji tu bílou krásu. Větve stromů se prohýbají pod náporem tolik očekávaného sněhu. Tisíce třpytivých vloček v noci pokryly naše město. Snad se udrží do druhého dne, snad mráz zachová ty hebké závěje lehkosti a tíhy zároveň, říkám si. Zatím nevím, že poslední únorové dny budou připomínat spíš jaro. Zaujatě si prohlížím zasněžená auta, když mi pohled padne na řádky psané na lednici: “Marto, Marto, staráš se a trápíš mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme…” Zachvěju se, chovám v tu chvíli už skoro spící Terezku. Ano, ano, ten text potřebuji znovu slyšet… Před pár lety jsem se jako spousta lidí v dnešní době dostala do začarovaného kruhu. Rychle, rychle, udělat všechno hned teď, moc práce, moc úkolů, žádné prostoje, efektivita, výkon, dělej, makej. Zamotala jsem do sítě povinností, které mi někdo zadal nebo jsem si je uložila sama, a taktéž do svojí povahy a snahy dělat věci dobře a taky bez velkého otálení, p
Další informace

Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá

-
Obrázek
„Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá.“ —  John R. R. Tolkien (Návrat krále - kap. Poslední rozmluva) Asi bych shrnul náladu všech, kdybych řekl, že mě to už nebaví. Ať už si o kovidové pandemii myslíte cokoli, jsem přesvědčen o tom, že současný stav vlastně nevyhovuje vůbec nikomu. Tím však nechci říct, že je všechno jedno a nic nemá smysl. Občas prohrát je pořád lepší, než se úplně vzdát a prohrát navždy. Snažím se brát situaci kolem sebe vážně. Pracuji jako duchovní, a proto se i lidé, se kterými pracuji, snažím vést k tomu, aby brali situaci vážně. Jenže brát to vážně má důsledky, které se těžko nesou. Už měsíce žiji v částečné karanténě. Jsou týdny, kdy je pro nás s manželkou největší událostí cesta na týdenní nákup a potom sobotní procházka. Jsem duchovní, moje práce, která je založená na kontaktu s lidmi, se smrskla na kontakt skrz obrazovku tabletu nebo přes mikrofony a reproduktory telefonu. Každý jen náznak nachlazení ve mně budí otázky, jestli TO náhodou nemám, jestli b
Další informace

To nejlepší na konec...

-
Obrázek
Když na jaře minulého roku zuřila v Británii první vlna koronavirové pandemie a tamní zdravotnický systém se potýkal s přetížením, blížil se kapitán Thomas Moore k jednomu opravdu velkému jubileu - svým stým narozeninám. Sté narozeniny už opravdu přitahují pozornost, ale v tomto případě nešlo jen o krátký článek do místních novin či televize se záběry oslavence. Thomas - veterán z druhé světové války se zařekl, že uspořádá charitativní sbírku na podporu britských zdravotníků. „To, co se teď děje, je velmi vážné a velmi rozsáhlé. Musíme ale také pamatovat na to, že se věci zlepší,“ řekl tehdy Moore. Naplánoval si tedy charitativní pochod po své zahradě: desetkrát denně ušel pětadvacetimetrovou vzdálenost z jednoho konce zahrady k druhému. Do svých stých narozenin ji přešel právě stokrát. Nešlo jen o ledajaký pochod – od úrazu se pohyboval jen s pomocí chodítka. Tohle už opravdu přitáhlo zájem lidí z blízkého okolí, potom médií, tím i lidí v celé Británii a nakonec i na celém světě. Na
Další informace

Zima jinak

-
Obrázek
Od dětství miluju lyžování. To nádherné spojení hor, čerstvého vzduchu, radosti z pohybu a rychlosti. K lyžování mě vedli rodiče, každoročně jsme jezdili na sokolskou chatu v Krkonoších a trávili na tenkrát ještě špatně upraveném svahu 8 hodin denně. Neexistoval rok, kdy bychom se na sjezdovky nedostali. K mému potěšení jsem potkala kluka, mého nynějšího manžela, který byl stejný nadšenec do lyží jako já a společně jsme si mohli užívat na zasněžených svazích. Teď lyžují se zápalem i naši dvě děti, úžasní parťáci do zimních sportů, které vyžene ze svahu až zavřený turniket lanovky. Od mých čtyř let zatím nebyl rok, který bych na lyžích nestála. Nebyla by to pro mě ta pravá zima. Záměrně píšu „zatím“. Silvestr jsme měli docela jasně naplánovaný. Jako každou zimu jsme si zamluvili dlouho dopředu chatu na horách blízko lyžařských areálů a těšili se, až děti na Vánoce rozbalí nové lyže a budeme moct vyrazit vstříc novým sjezdařským zážitkům. Bohužel člověk míní … a Covid mění. Poté, co jsem
Další informace

Poslouchám Vánoce…

-
Obrázek
Většinou je pro mě sezení v kabinetu neustálým odpočítáváním minut, které vůbec neutíkají. Ale dnes je to jiné. Poslední školní den před Vánocemi. Z každé třídy se line jiná vánoční písnička, a přesto zní všechny stejně. Veselé cinkání a zvonění, melodie, které s sebou nesou radost a naději. Sedím, poslouchám Vánoce, usmívám se a začíná mi být krásně. Ale tak nějak jinak krásně. Tak, jak mi bývá jen o Vánocích. Rozlívá se ve mně ten vánoční hřejivý pocit. Znáte ho? To očekávání klidu a myšlenky, že zase na chvíli budou lidé na stejné vlně. Pocit sounáležitosti. Že snad na chvíli zapomeneme na blázinec kolem nás, na to, že se možná s někým na něčem neshodneme, na naše starosti… Vánoce vnímám intenzivně každý rok, ale rok 2020 bude ještě intenzivnější. Letos ve znamení neskutečného těšení se na celou rodinu, se kterou jsme se poslední dobou nevídali. To, že budeme moct být pár dní konečně zase všichni spolu, bezpečně, je pro mě ten nejkrásnější dárek. Přemýšlím o tom všem a cítím dojetí.
Další informace

Dvojí metr

-
Obrázek
„Víte, lidé mají tu trpělivost hledat v písku diamanty nebo perly v moři; ale aby hledali v lidech vzácné a podivné dary od pánaboha, aby nepřišly nazmar, to je ani nenapadne. A to je veliká chyba.“ - Karel Čapek Vždycky jsem se považoval za trpělivého člověka, zároveň jsem dobře věděl, že trpělivý nejsem. Zní to divně, ale nechte mě to vysvětlit. Někdy si přijdu, jako bych byl v určitém slova smyslu rozpolcený. Na jednu stranu dokážu mít s určitými lidmi nebo problémy velkou trpělivost, na druhé straně jsou však věci, kdy ani nevím, co trpělivost je a nejradši bych všechno hned. Z toho vyplývá, umím být trpělivý, protože zcela objektivně mám schopnost být trpělivý, ale někdy prostě nejsem, protože se mi nechce nebo se mi to zrovna nehodí. Věřím, že i mnozí z vás by se v něčem podobném dokázali poznat. Kontrast je krásně vidět i v jiných věcech. Nejsem zrovna z těch, kteří by nějak bazírovali na dokonalém úklidu. Myslím si, že jsem relativně pořádný, ale menší nepořádek mě jen tak nero
Další informace

COVID - jak se nezbláznit...

-
Obrázek
A je to zase tady. Rostoucí čísla nakažených a mrtvých, omezování ekonomiky a volného pohybu, život s rouškami. Je to zase tady a určitě bychom byli moc rádi, aby to zase tady nebylo, ale slovy Járy Cimrmana: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“ Nedávno jsem si opět uvědomil, jak moc se naše společnost změnila. Přijel jsem na skútru na benzínovou pumpu. Když jsem odcházel od stojanu, vzpomněl jsem si, že mám roušku schovanou v tašce. A tak jsem využil nákrčník, který jsem měl, vytáhl si ho přes nos a vešel jsem dovnitř. Podíval jsem se a pozdravil zaměstnankyni za kasou, která se na mě podívala, líně odpověděla a s nezájmem pokračovala v nějakém psaní. A já si uvědomil, že stojím sám na benzince, stojím před kasou s černými brýlemi a “šátkem” vytaženým přes nos a vůbec nic se neděje. Kdybych to samé udělal před rokem, myslím, že by prodavačka začala panikařit a zmáčkla rychle nějaké tlačítko pod pultem, které by ihned zal
Další informace