Příspěvky

Malá věc může být často ta největší

Obrázek
Považují sám sebe za systematického člověka. Mám rád ve věcech řád - dobrá, možná někdy až příliš :). Současná doba mě o systémech hodně naučila. Jsou systémy, které naprosto přestaly fungovat, třeba dlouhodobé plánování. Dalo by se říct, že jsem vzdal plánování čehokoli, co se stane za víc jak týden. Věci se mění tak rychle, že prostě není možné pracovat jinak. Jedna věc v průběhu krátké doby může změnit datum třeba i 3x. Pro moji práci, kde je zvykem plánovat věci zpravidla na 3 měsíce dopředu, je to docela zajímavá výzva. Kdyby mi někdo před koronavirem řekl, že budu fungovat tak, že budu mít plán maximálně na týden dopředu, někdy i na mnohem méně, řekl bych mu, že je to blázen a že tak nejde pracovat. Realita však ukazuje, že to jde. Najednou se totiž zabývám jen tím důležitým, ostatní věci se prostě nějak udělají.

Na druhou stranu se ukazují systémy, které mi prakticky zachránily život. Například rutinní věci, které dělám každý den. Třeba to, že otevírám Bibli a modlím se. Že ka…

Pojďme si povídat ...

Obrázek
“Pořádně to tam rozetři, aby to chvíli vydrželo…”, volal na mě táta odkudsi zespoda. Stál jsem na jedné z poslední příček žebříku, bylo mi sedmnáct a opatrně jsem se natahoval se štětcem do přivázané plechovky s hnědým Luxolem, barvou určenou pro nátěr dřeva. Štít naší chaty začal vykazovat známky opotřebení a bylo potřeba ho natřít a dřevo tak zachovat i pro příští generace. A protože se můj táta bojí výšek, automaticky jsem šel nahoru já, jako ostatně vždy, když se něco ve výškách dělalo.

Ale těch několik metrů pode mnou nebylo vůbec příjemných a já se bál, že spadnu. V tu chvíli mi hlavou proběhla vzpomínka na zadní stranu časopisu, který jsem tehdy dostal, byla to fotografie majestátných hor a pod ní napsáno “Žalm 121, Bible: “Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?” A tahle stránka se mi najednou vybavila. Pravděpodobně se mé podvědomí cítilo jako horolezec zavěšený na nějakém horském štítu a celé to zafungovalo jako taková tichá prosba, poslaná kamsi vzhůru.

Každopádn…

Když slova bolí ...

Obrázek
Je zvláštní, jak se člověk v průběhu let vidí a vnímá jinak. Malou holčičku hrající si s kostičkami by asi samotnou nenapadlo zkoumat se v zrcadle. Měla hlavu plnou dětských knížek a toho, co bude asi ten den k obědu. Ale čím byla tahle holčička starší, tím víc pohádky nahrazovala realita okolního světa.

Závodně cvičila moderní gymnastiku, kde jsou povinností nagelované a ulízlé drdoly. A tam si toho také její vrstevnice - a tím i ona - poprvé všimly. “Jé, hele, Kačce odstávají uši!”. A od té doby si s sebou táhla komplex jako kouli na noze. Běžně pak na trénincích a později i na chodbách slýchávala přezdívky jako “elf”, “ušoplesk” nebo - a to je můj oblíbený - “avatar”. Když na ni takto zavolal jeden kluk z vyšší třídy, bylo to něco, na co asi nikdy nezapomene. Holce, která denně řešila, co si obléknout a záleželo jí na tom, aby vypadala dobře, to na sebevědomí úplně nepřidalo. Začala si tedy dávat pozor na to, jestli jsou její uši pod vlasy vidět, aby si je sama omylem neodhrnula. B…

Vytvořit pouta...

Obrázek
Když se ohlížím zpět a probírám se školními vzpomínkami, dochází mi, že jsem měla neuvěřitelné štěstí na dobré učitele, výjimečné lidi. Pamatuji si dodnes na paní učitelku Reitingerovou, kterou jsem dostala v první třídě. Uměla nás pochválit, uvolněně se zasmát a chovat se k nám srdečně a mile. Obrečela jsem, když nám na konci školního roku svěřila, že se bude stěhovat a že se musíme rozloučit. Pak ale přišla paní učitelka Zemanová, kreativní duch. Měla úžasné nápady, hrozně mě bavilo s ní cokoli vyrábět nebo podnikat. Nikdy nezapomenu na neopakovatelný školní výlet, když nás vzala na několik dní pod stan – ohromné dobrodružství, které pro nás všechny znamenalo mnoho! Pan učitel Mikeš, který se stal naším třídním na druhém stupni, zase nikdy nezklamal svým suchým humorem při hodinách fyziky. Snažil se nám vždycky všechno ukázat, vysvětlit a podat zábavnou formou – jen tak se povedlo, že se mi ze vzorečků nezavařila hlava. No, a můj třídní na gymnáziu – zapálený dějepisář a člověk, kt…

Z deníku vynalézavé školačky aneb mé „příkladné“ chování

Obrázek
Ač jsem patřila na základní škole mezi výborně prospívající žáky, objevily se v mých školních letech situace a průšvihy, které se rozhodně nehodily pro spořádanou, tichou a dobře vychovanou dívenku, za kterou mě všichni na první pohled měli. Občas se ve mně probudil malý uličnický čertík, který se výborně hodil do klučičí party třídních grázlíků.
Když si prolistuju své staré žákovské knížky, vidím smajlíky, jedničky a pochvaly. Ale vidím také řádky, které jsou psány neoblíbenou červenou propiskou a které už tak hezké nejsou. Jedna poznámka střídá druhou a nad obsahem poznámek se dá opravdu jen nevěřícně kroutit hlavou.
O jednu příhodu, kterou doma pokládáme asi za moji největší blbinu, bych se s vámi ráda podělila. Třeba to někoho aspoň trochu pobaví a přivede na jiné myšlenky, což není v tomhle období vůbec na škodu. :-)

Byla jsem tehdy v 6. ročníku - takže už celkem velká holka, která by měla přemýšlet a domýšlet důsledky svého chování. Nebudu zabíhat do podrobností, proč mi naje…

Dívat se na svět jako děti...

Obrázek
Koronavirus k nám přišel jako blesk z čistého nebe. Nikdo nic takového nečekal a neplánoval. A musím říct, že v tom týdnu, kdy se u nás v ČR vyhlásil stav nouze a začaly se zavírat školy a obchody, vracela jsem se z práce pod tíhou nejistoty a negace s takovými migrénami, že jsem po zbytek večera už jen zvládala sedět na gauči a tupě zírat před sebe.

V tu dobu jsme kvůli všem restriktivním opatřením přestali provozovat spoustu odpoledních a večerních aktivit a manžel v tom náhle vzniklém volnu zapínal dětem skoro každý den jeden díl dokumentárního seriálu Sedm kontinentů – jedna planeta od BBC Earth a moje tupé zírání před sebe aspoň vypadalo méně tupě.

Ze začátku jsem život na různých světadílech sledovala na půl oka, postupně jsem to začala hltat. Nestačila jsem se divit rozmanitosti zvířecích tvorů a jejich dokonalým instinktům. Obdivovala jsem veliké kapustňáky plující mořem, nevěřícně pozorovala zápasy rypoušů, hltala inteligenci a rychlost gepardí smečky a moje srdce se skoro z…

Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět

Obrázek
V posledních dnech hodně přemýšlím o strachu. Hodně lidí má strach. Nejenom o sebe, ale také o své blízké, strach z neznáma, strach z hrozby, kterou osobně neznají. Když budu sám k sobě upřímný, musím si přiznat, že i já mám strach. Ale není to zcela přirozené? Slovy lidové moudrosti - jenom blázen se nebojí.

V současné situaci je normální mít strach, není potřeba se za něj stydět,  ale o to důležitější je nenechat se jím ovládnout. Nechci, aby se mi strach stal rouškou, přes kterou dýchám svět kolem sebe. Nechci, aby se strach stal mojí mantrou, která mě domněle chrání, ale ve skutečnosti převezme otěže mého života a já zůstanu jen v jeho vleku. Uvědomuji si totiž, že když nechám strach, aby ovládl můj život, stane se pro mě neprůhledným štítem, přes který neuvidím nic kolem sebe. Ani svoje blízké, ani lidi v mém okolí, utečou mi příležitosti být užitečný, i týdny života, které se daly prožít jinak.


Pokud nechci, aby se to stalo, je na mně, abych pro to něco udělal. Možná si řeknete…