Příspěvky

Obrázek
 „Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla“
Archibald Joseph Cronin


Září končí a já otáčím stránku kalendáře. Mám moc ráda kalendář, který mi visí na zdi. Každý měsíc má dole citát, na který se vždy těším. Otáčím na měsíc říjen a čtu citát o úsměvu. Jak kdyby mi autor kalendáře viděl do hlavy, protože právě o úsměvu poslední dobou přemýšlím.

Nevzpomenu si už, kdy přesně to bylo. Vím, že někdy v létě, kdy byla bezpečnostní opatření uvolněná a nenosily se roušky. Celý den jsem běhala po městě, vyřizovala nejrůznější věci a byla jsem z toho celá otrávená. Když už jsem se blížila k autu, celá nedočkavá, že pojedu konečně domů, míjela jsem jednu paní. Už vůbec nevím, jak vypadala. Ale přesto si ji už několik týdnů pamatuji. Už dlouho vzpomínám na to, jak se usmívala. Ani ne nějak moc, prostě normální, přirozený úsměv, ale i tak mě to v daný moment zarazilo a zaskočilo. Automaticky jsem se usmála na paní zpět a úsměv mi na tváři vydržel až do auta, do kterého se mi šlo najednou lehče…

Moje osobní fotoalbum :-)

Obrázek
Je září. Můj každoročně obávaný měsíc. Už od dětství se s ním táhne divná úzkost v břiše a ani v dospělosti to díky svým dětem necítím jinak. Bezstarostnost a svoboda končí a začínají zase pravidla a režim. Někdo to kvituje s povděkem, ale já to opravdu nejsem. Cítím se, jak kdyby mě z té letní pohody sešněrovali do korzetu. Konec prázdnin nás nemilosrdně vyplivne do začátku školního roku – do spousty povinností, úkolů a nových výzev a já osobně nevím, kam dřív skočit.  

A tak si někdy prostě a jednoduše utíkám… Taky to někdy děláte? Když vám není dobře, utečete si někam, kde je krásně?

Samozřejmě, že večer po náročném dni „neberu kramle“ fyzicky, ale přesouvám se jinam alespoň ve své hlavě. Už jsem si zvykla, že ve chvílích, kdy mi je opravdu dobře, vytahuju svůj neviditelný foťák a fotím. Možná teď zvedáte obočí, co to píšu za hlouposti. Ale když cítím, že je mi krásně a že chci tuto chvíli uložit mezi vzpomínky, „focení“ mi pomáhá zachytit atmosféru. Nakoukat barvy, načichat si vůni v…

Co jsem si uvědomil při stěhování?

Obrázek
Moje práce má své hezké i stinné stránky. Povětšinou by se daly shrnout do následující věty: „Moje práce je krásná práce, protože pracuji s lidmi. Moje práce je hrozná práce, protože pracuji s lidmi.“ S mojí prací je však spojena ještě jedna věc, o které nedokážu říct, jestli je dobrá nebo špatná. Kvůli svojí práci se musím stěhovat. Je mi 27 let a za svůj život bydlím už na 6. místě, v posledních 5 letech jsem se musel kvůli práci stěhovat 3x. V průměru se od svého narození stěhuji každého 4,5 roku. Znám mnoho lidí, pro které by tato jediná informace byla nepřekonatelnou překážkou, kvůli které by moji práci odmítli.

Já sám, teď cca měsíc po posledním stěhování, bych vám asi řekl, že bych se do krabic zase nějakou dobu balit nechtěl. Ani nedokážu spočítat, kolikrát mi lidé v mém okolí během příprav posledního stěhování opakovali to otřepané úsloví: „To radši 2x vyhořet, než se stěhovat.“ Na druhou stranu, když se dívám zpět, stěhování nebylo vždycky tak hrozné. Díky stěho…

Chvála rituálům ...

Obrázek
 „Snažte se, aby rituály sloužily vám, a ne vy jim.“
Robert Fulghum
americký spisovatel, pastor a učitelVždy, když končí léto a já vím, že se ten rok v řece nebo v moři koupu naposled, vědomě se loučím. Je to takový osobní rituál. Lehnu si v řece na záda a dívám se na oblohu a vysoké stromy kolem. Loučím se s létem, s časem opálené kůže, s časem plavek a bezstarostnosti prázdnin, která na mě vždy dýchne, i když prázdniny už dávno nemám. Stejné to mám při poslední jízdě na lyžích, když vím, že se jaro blíží a že tohle je letos naposled. Postavím se na hoře na kopci, dívám se na sjezdovku pode mnou a dívám se na kopce a vrcholy hor všude kolem. Loučím se se zimou, tou hezkou, ke které patří sníh, mráz a ticho, které v krajině nastane. Loučím se se zimou, která v tu chvíli pomalu odchází a cítím v tom těšení na jaro. Tímto osobním rituálem loučení neříkám "sbohem", ale říkám spíše "nashledanou", říkám "ahoj zase za rok".
Rituály jsou něco, co v životě potřebu…

Sáhnout si na dno aneb zážitky z Railtour část 1.

Obrázek
Možná někteří znáte americkou televizní show Amazing race. Já tím byla posedlá a vždy si představovala, jak bych si tam asi vedla já, co bych dělala za úkoly, jaké země procestovala apod. No a takovou českou verzí je právě závod Railtour, který je pořádaný organizací Inriroad. Heslem je: přes hory, přes doly, na čas a za body. Je to závod týmů, které během pěti dní navštěvují předem vylosované checkpointy po celé České republice a získávají za to body. A jak už název trochu napovídá, jediným možným způsobem, jak se k těmto místům dostat je vlakem, nebo pěšky. Pravidla jsou pak ještě trochu složitější, koho by zajímalo více, může si počíst tady: https://www.railtour.cz/ S kamarádkou Biankou jsme se chtěly zúčastnit už spoustu let. Vždy do toho ale něco přišlo: buď nebyli další lidé do týmu, nebo bylo něco důležitějšího ve stejném termínu. Letos jsme se ale dali dohromady s Lotkou a Filipem - kamarády z tábora a fakt se přihlásili. Abyste měli nějakou představu, závod trval 5 dní a zúča…

Kořeny

Obrázek
Ležím v trávě u zříceniny kostela, ze kterého zbyla jen loď bez střechy. Ovívá mě jemný větřík a já pozoruji nádherné nebe, barevné luční kvítky, chundelaté smrčky uprostřed louky, kterým pro jejich husté jehličí nejsou vidět kmeny, mohutné kameny v mírných kopečkách a podél cesty, které napovídají, že tu kdysi stála ves, ve které bydlelo přes tisíc lidí. Dnes je tu konec českého světa, samota samot přímo u hranic, srdce Novohradských hor, které vábí turisty krásnou přírodou, zatímco dříve sem lidé přicházeli, protože tu fungovala fara, škola, lidé tu v nedalekých hutích hledali práci a našli tu i rušný večerní život, protože tu existovalo víc než pět hospod. Dnes tiché Pohoří na Šumavě…
Jak si u polorozpadlého kostela lelkuji v měkkém jeteli, stále myslím na povídku, kterou jsem si nedávno přečetla o tomto místě. Světlo z Pauliny od Jana Štiftera. Neustále si vybavuji, jak vypravěčka jede do Buchers neboli Pohoří na Šumavě a hledá svou minulost. Vyrostla v nedaleké vsi Paulina, ze k…

Malé velké výzvy

Obrázek
Když jsem si četla minulý článek od mé oblíbené autorky :-), vzpomněla jsem si na své osobní, ač možná pro ostatní malicherné, výzvy.
Od malička jsem věděla, že bych chtěla pracovat s dětmi. Když se někde objevilo malé miminko, měla jsem o program postaráno. Sledovat, jak se maminky starají o ty své prďolky, jak je umí utišit, nakrmit, jak je koupají, oblékají…bylo to pro mě fascinující. Když jsem byla starší, moc mě bavilo se o děti starat. Hrát si s tříleťákama, chodit s nimi ven, být jejich malá velká „chůva“. Vydržela jsem to hodiny. Bavilo mě ukazovat jim ten velký svět, být v jejich očích dospělák a učit je o všem kolem nás.
Na gymplu už stačilo jen vybrat, jestli chci být paní učitelka v mateřské škole, nebo na prvním stupni. Vyhrál první stupeň ZŠ.

Před nástupem na vejšku mě nějak vůbec nenapadlo, že součástí studia budou různé výstupy před spolužačkami. Naivně jsem žila v tom, že nás naučí, co učit a jak, a s tím půjdeme do praxe. Věděla jsem, že mi to s dětmi jde a myslela …