Moje osobní fotoalbum :-)

Je září. Můj každoročně obávaný měsíc. Už od dětství se s ním táhne divná úzkost v břiše a ani v dospělosti to díky svým dětem necítím jinak. Bezstarostnost a svoboda končí a začínají zase pravidla a režim. Někdo to kvituje s povděkem, ale já to opravdu nejsem. Cítím se, jak kdyby mě z té letní pohody sešněrovali do korzetu. Konec prázdnin nás nemilosrdně vyplivne do začátku školního roku – do spousty povinností, úkolů a nových výzev a já osobně nevím, kam dřív skočit.  

A tak si někdy prostě a jednoduše utíkám… Taky to někdy děláte? Když vám není dobře, utečete si někam, kde je krásně?

Samozřejmě, že večer po náročném dni „neberu kramle“ fyzicky, ale přesouvám se jinam alespoň ve své hlavě.

Už jsem si zvykla, že ve chvílích, kdy mi je opravdu dobře, vytahuju svůj neviditelný foťák a fotím. Možná teď zvedáte obočí, co to píšu za hlouposti. Ale když cítím, že je mi krásně a že chci tuto chvíli uložit mezi vzpomínky, „focení“ mi pomáhá zachytit atmosféru. Nakoukat barvy, načichat si vůni vzduchu, zapamatovat zvuky kolem i pocit uvnitř sebe. Fotky si pak ukládám do neviditelného alba, které si hýčkám a doplňuju už od dětství.  

Vždycky jsem měla ráda plavání. Nacházela jsem v něm jakousi svobodu a stav beztíže. Obzvlášť v moři jsem ten pocit vnímala mnohem silněji. Když jsem si lehla na hladinu a nechala se nadnášet slanou vodou, plula si někde na předělu mezi světy… mezi velikou podmořskou říší plnou ryb, medúz, škeblí, ježků a milionů dalších tvorů… mezi nám známou souší a mezi oblohou s mraky a ptáky. Vznášela jsem se na vodě a jen nádech a výdech měnil můj ponor ve vodě. Cítila jsem se jako jeden z ptáků, ale letící na vodní hladině. Nic moc se v té chvíli nedělo. Vlastně skoro vůbec nic. Jen jsem tam tak byla a minuty běžely, vzduch slaně voněl a voda líně šuměla z břehu. Ale pro mě to byla chvíle uklidňující, naplňující, prožitá v souznění. Chvíle, která si zasloužila být v albu.

K němu se teď moc ráda vracím… Zase si pluju za hladině moře, přestože jsem doma a pluju maximálně mezi špinavým prádlem a neumytým nádobím. Abych zahnala někdy nepříjemný pocit nebo úzkost z něčeho, co mě čeká, beru kramle ke svým fotkám. Podle chutí vybírám, kterou... Díky nim se zase ztřeštěně směju s kamarádkou, poslouchám vtipy dětí, jako blázen sjíždím kopec na lyžích nebo splynu s vodou a nechávám se nést na hladině…

Máte taky taková místa, kde je vám krásně, které vás uklidňují a stojí za to se k nim vracet?  

Já je díky svému „foťáku“ lépe vnímám a aktivně vyhledávám.

Záměrně se snažím dívat i v těchto, pro mě depresivních zářijových dnech, přes pomyslný objektiv a soustředit se na každou krásnou věc nebo situaci, která stojí za fotku! Cestou do práce, v práci, odpoledne s dětmi a manželem, u večeře… každou drobnost. A večer před spaním si to minialbum svého dne přehrávám a vysílám za něj veliké díky!! Překvapuje mě, kolik takových okamžiků v jednom obyčejném dni je, když je člověk chce vidět.

Přeju nám všem, ať máme svoje foťáky stále s sebou a jsme připraveni plnit naše alba všedními i nevšedními krásami. Ať dokážeme vnímat, které situace a místa nás uklidňují a dokážeme se k nim v nepříjemných chvílích vracet.

 

Zuzka Š.

Jsem Bohu vděčná, že jsem máma dvou skvělých dětí, které mě neustále obohacují a překvapují. Že jsem ženou bezva chlapa - parťáka do společných dobrodružství. Oba milujeme přírodu, cestování, sporty všech druhů a hudbu. Společně tvoříme domov, kam se rádi vracíme. Práce v genetické laboratoři je pro mě zajímavé zpestření všedních dnů :-)

Populární příspěvky z tohoto blogu

Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá

Jen jedno je potřeba

Kořeny