Poslouchám Vánoce…
Většinou je pro mě sezení v kabinetu neustálým odpočítáváním minut, které vůbec neutíkají. Ale dnes je to jiné. Poslední školní den před Vánocemi. Z každé třídy se line jiná vánoční písnička, a přesto zní všechny stejně. Veselé cinkání a zvonění, melodie, které s sebou nesou radost a naději. Sedím, poslouchám Vánoce, usmívám se a začíná mi být krásně. Ale tak nějak jinak krásně. Tak, jak mi bývá jen o Vánocích. Rozlívá se ve mně ten vánoční hřejivý pocit. Znáte ho? To očekávání klidu a myšlenky, že zase na chvíli budou lidé na stejné vlně. Pocit sounáležitosti. Že snad na chvíli zapomeneme na blázinec kolem nás, na to, že se možná s někým na něčem neshodneme, na naše starosti… Vánoce vnímám intenzivně každý rok, ale rok 2020 bude ještě intenzivnější. Letos ve znamení neskutečného těšení se na celou rodinu, se kterou jsme se poslední dobou nevídali. To, že budeme moct být pár dní konečně zase všichni spolu, bezpečně, je pro mě ten nejkrásnější dárek. Přemýšlím o tom všem a cítím dojetí.