ZA SVĚTLEM

Je září. Můj každoročně obávaný měsíc. Už od dětství se s ním táhne divná úzkost v břiše a ani v dospělosti to díky svým dětem necítím jinak. Bezstarostnost a svoboda končí a začínají zase pravidla a režim. Někdo to kvituje s povděkem, ale já to opravdu nejsem. Cítím se, jak kdyby mě z té letní pohody sešněrovali do korzetu. Konec prázdnin nás nemilosrdně vyplivne do začátku školního roku – do spousty povinností, úkolů a nových výzev a já osobně nevím, kam dřív skočit.   A tak si někdy prostě a jednoduše utíkám… Taky to někdy děláte? Když vám není dobře, utečete si někam, kde je krásně? Samozřejmě, že večer po náročném dni „neberu kramle“ fyzicky, ale přesouvám se jinam alespoň ve své hlavě. Už jsem si zvykla, že ve chvílích, kdy mi je opravdu dobře, vytahuju svůj neviditelný foťák a fotím. Možná teď zvedáte obočí, co to píšu za hlouposti. Ale když cítím, že je mi krásně a že chci tuto chvíli uložit mezi vzpomínky, „focení“ mi pomáhá zachytit atmosféru. Nakoukat barvy, načichat si vůni