ZA SVĚTLEM

Stojím u kuchyňského okna a pozoruji tu bílou krásu. Větve stromů se prohýbají pod náporem tolik očekávaného sněhu. Tisíce třpytivých vloček v noci pokryly naše město. Snad se udrží do druhého dne, snad mráz zachová ty hebké závěje lehkosti a tíhy zároveň, říkám si. Zatím nevím, že poslední únorové dny budou připomínat spíš jaro. Zaujatě si prohlížím zasněžená auta, když mi pohled padne na řádky psané na lednici: “Marto, Marto, staráš se a trápíš mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme…” Zachvěju se, chovám v tu chvíli už skoro spící Terezku. Ano, ano, ten text potřebuji znovu slyšet… Před pár lety jsem se jako spousta lidí v dnešní době dostala do začarovaného kruhu. Rychle, rychle, udělat všechno hned teď, moc práce, moc úkolů, žádné prostoje, efektivita, výkon, dělej, makej. Zamotala jsem do sítě povinností, které mi někdo zadal nebo jsem si je uložila sama, a taktéž do svojí povahy a snahy dělat věci dobře a taky bez velkého otálení, p

„Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá.“ —  John R. R. Tolkien (Návrat krále - kap. Poslední rozmluva) Asi bych shrnul náladu všech, kdybych řekl, že mě to už nebaví. Ať už si o kovidové pandemii myslíte cokoli, jsem přesvědčen o tom, že současný stav vlastně nevyhovuje vůbec nikomu. Tím však nechci říct, že je všechno jedno a nic nemá smysl. Občas prohrát je pořád lepší, než se úplně vzdát a prohrát navždy. Snažím se brát situaci kolem sebe vážně. Pracuji jako duchovní, a proto se i lidé, se kterými pracuji, snažím vést k tomu, aby brali situaci vážně. Jenže brát to vážně má důsledky, které se těžko nesou. Už měsíce žiji v částečné karanténě. Jsou týdny, kdy je pro nás s manželkou největší událostí cesta na týdenní nákup a potom sobotní procházka. Jsem duchovní, moje práce, která je založená na kontaktu s lidmi, se smrskla na kontakt skrz obrazovku tabletu nebo přes mikrofony a reproduktory telefonu. Každý jen náznak nachlazení ve mně budí otázky, jestli TO náhodou nemám, jestli b