ZA SVĚTLEM

Považují sám sebe za systematického člověka. Mám rád ve věcech řád - dobrá, možná někdy až příliš :). Současná doba mě o systémech hodně naučila. Jsou systémy, které naprosto přestaly fungovat, třeba dlouhodobé plánování. Dalo by se říct, že jsem vzdal plánování čehokoli, co se stane za víc jak týden. Věci se mění tak rychle, že prostě není možné pracovat jinak. Jedna věc v průběhu krátké doby může změnit datum třeba i 3x. Pro moji práci, kde je zvykem plánovat věci zpravidla na 3 měsíce dopředu, je to docela zajímavá výzva. Kdyby mi někdo před koronavirem řekl, že budu fungovat tak, že budu mít plán maximálně na týden dopředu, někdy i na mnohem méně, řekl bych mu, že je to blázen a že tak nejde pracovat. Realita však ukazuje, že to jde. Najednou se totiž zabývám jen tím důležitým, ostatní věci se prostě nějak udělají. Na druhou stranu se ukazují systémy, které mi prakticky zachránily život. Například rutinní věci, které dělám každý den. Třeba to, že otevírám Bibli a modlím

“Pořádně to tam rozetři, aby to chvíli vydrželo…”, volal na mě táta odkudsi zespoda. Stál jsem na jedné z poslední příček žebříku, bylo mi sedmnáct a opatrně jsem se natahoval se štětcem do přivázané plechovky s hnědým Luxolem, barvou určenou pro nátěr dřeva. Štít naší chaty začal vykazovat známky opotřebení a bylo potřeba ho natřít a dřevo tak zachovat i pro příští generace. A protože se můj táta bojí výšek, automaticky jsem šel nahoru já, jako ostatně vždy, když se něco ve výškách dělalo. Ale těch několik metrů pode mnou nebylo vůbec příjemných a já se bál, že spadnu. V tu chvíli mi hlavou proběhla vzpomínka na zadní stranu časopisu, který jsem tehdy dostal, byla to fotografie majestátných hor a pod ní napsáno “Žalm 121, Bible: “Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?” A tahle stránka se mi najednou vybavila. Pravděpodobně se mé podvědomí cítilo jako horolezec zavěšený na nějakém horském štítu a celé to zafungovalo jako taková tichá prosba, poslaná kamsi vzhůru.

Je zvláštní, jak se člověk v průběhu let vidí a vnímá jinak. Malou holčičku hrající si s kostičkami by asi samotnou nenapadlo zkoumat se v zrcadle. Měla hlavu plnou dětských knížek a toho, co bude asi ten den k obědu. Ale čím byla tahle holčička starší, tím víc pohádky nahrazovala realita okolního světa. Závodně cvičila moderní gymnastiku, kde jsou povinností nagelované a ulízlé drdoly. A tam si toho také její vrstevnice - a tím i ona - poprvé všimly. “Jé, hele, Kačce odstávají uši!”. A od té doby si s sebou táhla komplex jako kouli na noze. Běžně pak na trénincích a později i na chodbách slýchávala přezdívky jako “elf”, “ušoplesk” nebo - a to je můj oblíbený - “avatar”. Když na ni takto zavolal jeden kluk z vyšší třídy, bylo to něco, na co asi nikdy nezapomene. Holce, která denně řešila, co si obléknout a záleželo jí na tom, aby vypadala dobře, to na sebevědomí úplně nepřidalo. Začala si tedy dávat pozor na to, jestli jsou její uši pod vlasy vidět, aby si je sama omylem neodhrnula. B

Když se ohlížím zpět a probírám se školními vzpomínkami, dochází mi, že jsem měla neuvěřitelné štěstí na dobré učitele, výjimečné lidi. Pamatuji si dodnes na paní učitelku Reitingerovou, kterou jsem dostala v první třídě. Uměla nás pochválit, uvolněně se zasmát a chovat se k nám srdečně a mile. Obrečela jsem, když nám na konci školního roku svěřila, že se bude stěhovat a že se musíme rozloučit. Pak ale přišla paní učitelka Zemanová, kreativní duch. Měla úžasné nápady, hrozně mě bavilo s ní cokoli vyrábět nebo podnikat. Nikdy nezapomenu na neopakovatelný školní výlet, když nás vzala na několik dní pod stan – ohromné dobrodružství, které pro nás všechny znamenalo mnoho! Pan učitel Mikeš, který se stal naším třídním na druhém stupni, zase nikdy nezklamal svým suchým humorem při hodinách fyziky. Snažil se nám vždycky všechno ukázat, vysvětlit a podat zábavnou formou – jen tak se povedlo, že se mi ze vzorečků nezavařila hlava. No, a můj třídní na gymnáziu – zapálený dějepisář a člověk, kte