Vytvořit pouta...

Když se ohlížím zpět a probírám se školními vzpomínkami, dochází mi, že jsem měla neuvěřitelné štěstí na dobré učitele, výjimečné lidi. Pamatuji si dodnes na paní učitelku Reitingerovou, kterou jsem dostala v první třídě. Uměla nás pochválit, uvolněně se zasmát a chovat se k nám srdečně a mile. Obrečela jsem, když nám na konci školního roku svěřila, že se bude stěhovat a že se musíme rozloučit. Pak ale přišla paní učitelka Zemanová, kreativní duch. Měla úžasné nápady, hrozně mě bavilo s ní cokoli vyrábět nebo podnikat. Nikdy nezapomenu na neopakovatelný školní výlet, když nás vzala na několik dní pod stan – ohromné dobrodružství, které pro nás všechny znamenalo mnoho! Pan učitel Mikeš, který se stal naším třídním na druhém stupni, zase nikdy nezklamal svým suchým humorem při hodinách fyziky. Snažil se nám vždycky všechno ukázat, vysvětlit a podat zábavnou formou – jen tak se povedlo, že se mi ze vzorečků nezavařila hlava. No, a můj třídní na gymnáziu – zapálený dějepisář a člověk, který se nikdy nepřestane rozvíjet v tom, co miluje, kronikář Českých Budějovic a téměř Jára Cimrman, protože jeho krok snad také měřil devadesát centimetrů (mimochodem díky tomu přešel třídu na to tata, nikdo se před ním neschoval, doslova si pro rušivý element zaskočil)! Zkrátka a dobře – nejde si nevšimnout, že mě na školní cestě provázeli neobyčejní učitelé, kteří zanechali stopy a vytvořili pouta…

 

Nikdy by mě nenapadlo, že na univerzitě, v takovém už dospěláckém prostředí, prožiju další nevšední připoutání. Na malé Filozofické fakultě Jihočeské univerzity přednášel profesor Martin Hilský – překladatel, shakespearolog, muž, kterému se povedlo kromě celého díla Williama Shakespeara přeložit také moderní britské knihy. Mnoho lidí si zoufale shání lístky na jeho veřejné přednášky, kde mluví dechberoucím stylem o Shakespearovi a renesanční literatuře, a my jsme si ho mohli chodit poslechnout každou středu do naší posluchárny P1! Vždy vplul mezi nás v tmavém obleku s černou košilí a začal: „Dnes bych s vámi chtěl, moji milí studenti, sdílet myšlenky o další úžasné knize!“ Ohnivě gestikuloval, když začal mluvit o svém tématu, povídal nám horlivě o souvislostech, které člověka musely prostě nadchnout, závěrem pak přecházel do klidnějšího tónu, dotkl se brady, na chvíli se odmlčel – a uzavřel: „A to je na tom to úžasné. Nejde nemilovat anglickou literaturu.“ Měla jsem opravdu obrovské štěstí, že jsem k němu dokonce chodila na několik seminářů, kde se nás i s ním scházelo pouhých deset! Vím, že se zdá, že není nic zvláštního na tom, že nás učil jakýsi vzdělaný profesor – ale pan Hilský byl profesorem duší i tělem a kapacita, od které byste nečekali, že bude mít trpělivost s neznalými studenty, kteří mu vědomostmi nesahají ani po kotníky. Krása těch středečních setkání ale právě spočívala v tom, že nám nikdy nedal najevo, že by náš názor, naše myšlenky byly trapné, nudné a že je slyšel už tisíckrát. Kolikrát řekl: „Dámy, to je skvělý podnět k prodiskutování!“ Jindy při referátu: „Absolutely splendid!“ Chválil nás, přestože nemusel, přestože tyhle návštěvy možná nevýznamné univerzity byly pouhým výletem, takovým „vedlejšákem“ v jeho neuvěřitelném množství aktivit. On si ale až s podivem vždy vážil toho, co jsme při společných hodinách nad důležitými anglickými knihami vymysleli, co jsme si zjistili nebo co nás napadlo. Profesor, který byl ředitelem anglistiky a amerikanistiky na FF UK, člověk, kterého jmenovala královna Alžběta II. čestným členem Řádu Britského impéria za jeho práci pro anglickou literaturu a který získal Státní cenu za překlad, se k nám choval vždy laskavě, neuvěřitelně lidsky a přistupoval k životu a své práci tak pokorně, že jste poznali, že on není veliký jen tím, co ví, ale právě tím, jaký je. A byl natolik inspirativní, že jsme strašně moc sami od sebe chtěli číst, připravit se a vědět víc. Doslova naše srdce připoutal ke knihám, jejich slovům a jejich poselstvím…

Všechna ta láska ke knihám ovšem začala už dříve, když jsme jako žáci maturitního ročníku s hrůzou zjistili, že na poslední rok studia dostáváme novou učitelku češtiny, nějakou nám neznámou Valtrovou. Nikdo z nás ovšem netušil, že se naše velké obavy promění v poklad, kterému později neřekneme jinak než Maruška. Knížky a hodiny češtiny mě bavily už od začátku gymplu, ale díky Marušce dostaly nový rozměr. Vnesla do všeho, co dělala, velké, otevřené srdce. Nešlo nepoznat, že měla svoji práci a nás opravdu ráda. Chtěla nám rozumět, chtěla nás chápat, se zájmem si četla naše slohy, pečlivě k nim psala komentáře, nikdy nechtěla od nás, a proto ani od sebe předvést nic odbytého a polovičatého. Dokázala nám říct, že nám fandí, že věří, že maturitu i jiné zkoušky zvládneme, a že nám jako lidem důvěřuje, a že my musíme tedy taky věřit a důvěřovat sobě. Nikdy jsem nepoznala žádného učitele, který by o nás tolik stál.

Ve vzpomínkách pro mě jedna hodina literatury ze čtvrťáku stále vyčnívá nad ostatní. Maruška nám vyprávěla o Exupérym a my si psali poznámky, jak jsme byli zvyklí. Po výkladu otevřela jeho knihu a začala číst. Po chvíli se ve třídě rozhostilo takové ticho, že by opravdu byl slyšet padající špendlík. Nikdo ani nedutal. Poslouchali všichni včetně hlučných kluků fotbalistů, o kterých jsme věděli, že na čtení je moc neužije. Pamatuju si, že jsem v některých momentech měla husí kůži, pálilo mě v krku, protože si mi chtělo trochu brečet, jak to čtení bylo krásné a jak se dotýkalo našich duší. „Pojď si se mnou hrát,“ navrhl malý princ. „Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška, „nejsem ochočena.“ „Co to znamená ochočit?“ Po chvíli liška odpověděla: „Ochočit znamená vytvořit pouta… Teď jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého, budeme pro sebe jediní na světě…“ Maruška si k nám tehdy vytvořila pouta.

Od té doby ve mně tahle myšlenka připoutání nepřestala rezonovat. Uvědomuji si to hlavně teď, kdy mi tolik lidí chybí a toužím je zase vidět, někde si s nimi sednout na deku a povídat nebo být u nich anebo u nás v obýváku, držet horký čaj a něčemu se smát nebo si společně i postesknout. Vytvořili jsme si pouta a už pro sebe navzájem nebudeme nikdy nějakými náhodnými lidmi. Sice nás někdy ta pouta dělají zranitelnějšími a bolavějšími, ale bez nich by náš život byl o tolik chudší a vlastně smutnější. Jsem opravdu moc vděčná za to, kolik neobyčejných lidí jsem mohla potkat a že jsme si k sobě i přes zranitelnost vytvořili pouta. Pouta, která jsem sice někdy v průběhu času začala považovat za velkou samozřejmost, ale teď můžu znovu vnímat a prožívat, jak jsou pro mě ti lidé důležití. Děkuju Pánu Bohu, že naše životy obohacuje druhými – krásnými, úžasnými, inspirativními lidmi, moc mu děkuju i za to, že ani my jsme pro něj nikdy nebyli „jen nějací“ lidé, ale někdo, s kým chtěl vytvořit to nejsilnější pouto…
 

Zuzka Ch.