Pojďme si povídat ...
“Pořádně to tam rozetři, aby to chvíli vydrželo…”, volal na mě táta odkudsi zespoda. Stál jsem na jedné z poslední příček žebříku, bylo mi sedmnáct a opatrně jsem se natahoval se štětcem do přivázané plechovky s hnědým Luxolem, barvou určenou pro nátěr dřeva. Štít naší chaty začal vykazovat známky opotřebení a bylo potřeba ho natřít a dřevo tak zachovat i pro příští generace. A protože se můj táta bojí výšek, automaticky jsem šel nahoru já, jako ostatně vždy, když se něco ve výškách dělalo.
Ale těch několik metrů pode mnou nebylo vůbec příjemných a já se bál, že spadnu. V tu chvíli mi hlavou proběhla vzpomínka na zadní stranu časopisu, který jsem tehdy dostal, byla to fotografie majestátných hor a pod ní napsáno “Žalm 121, Bible: “Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?” A tahle stránka se mi najednou vybavila. Pravděpodobně se mé podvědomí cítilo jako horolezec zavěšený na nějakém horském štítu a celé to zafungovalo jako taková tichá prosba, poslaná kamsi vzhůru.
Ale těch několik metrů pode mnou nebylo vůbec příjemných a já se bál, že spadnu. V tu chvíli mi hlavou proběhla vzpomínka na zadní stranu časopisu, který jsem tehdy dostal, byla to fotografie majestátných hor a pod ní napsáno “Žalm 121, Bible: “Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?” A tahle stránka se mi najednou vybavila. Pravděpodobně se mé podvědomí cítilo jako horolezec zavěšený na nějakém horském štítu a celé to zafungovalo jako taková tichá prosba, poslaná kamsi vzhůru.
Každopádně vše dobře dopadlo, táta byl spokojený při pohledu na hnědý a neoprýskaný štít, já zase spokojený, že jsem nespadl. A tak si možná kladete otázku, proč o této nedůležité vzpomínce dnes píšu?
Asi o dvacet let později jsem se s tátou bavil, někde jsme jen tak seděli, a dostali jsme se na téma výškových prací z mého dětství. “Já jsem tě nahoru posílal vždycky, protože mně výšky nedělají dobře a ty jsi se výšek nebál,” řekl táta bez špetky pochybností. “Ale já jsem se nahoře taky bál,” narušil jsem jeho růžový svět. “Jenže ty jsi se mě na to nikdy neptal,” dokončil jsem bourání hradeb tátova klidu. A oba jsme se začali smát.
Říká se tomu špatná komunikace. U nás tehdy s tátou vedla jen k tomu, že jsem já stál vždy s neblahým pocitem na žebříku a táta si přitom myslel, že si to nahoře užívám. A protože jsem ze žebříku nespadl, zase o tolik nešlo. Horší je to s nekomunikací, nebo lépe řečeno se špatnou komunikací, kterou vidím kolem sebe. To kvůli ní končí mnoho přátelství a ještě více partnerství a manželství.
Někdy je to tím, že ti dva komunikují každý na jiném volacím kanále a dohromady jim to nejde. Někdy si ani jeden z nich neuvědomuje, jak moc je komunikace důležitá a najednou je pozdě. Někdy taky někdo komunikovat ani nechce, a to je pak teprve průšvih.
Častokrát ale na komunikaci pozdě ještě není, jen tomu nepřikládáme takovou prioritu. A tak bych svůj dnešní článek chtěl zakončit výzvou. Najděme čas, zvedněme telefony a zavolejme někomu, komu už dlouho zavolat chceme a pořád to odkládáme. Vypněme dneska televizi, počítač a mobil, udělejme si čaj nebo kafe a sedněme si s tím, kdo s námi doma žije, s kým se někdy jen míjíme, a v klidu si s ním popovídejme. Klidně jen o tom, jaký měl den. Když to budeme dělat pravidelně, věřím, že půjdeme postupně do hloubky. A věřím tomu, že takhle strávený čas má vždycky smysl.
A teď mě prosím omluvte, musím si zavolat... ;-)
Asi o dvacet let později jsem se s tátou bavil, někde jsme jen tak seděli, a dostali jsme se na téma výškových prací z mého dětství. “Já jsem tě nahoru posílal vždycky, protože mně výšky nedělají dobře a ty jsi se výšek nebál,” řekl táta bez špetky pochybností. “Ale já jsem se nahoře taky bál,” narušil jsem jeho růžový svět. “Jenže ty jsi se mě na to nikdy neptal,” dokončil jsem bourání hradeb tátova klidu. A oba jsme se začali smát.
Říká se tomu špatná komunikace. U nás tehdy s tátou vedla jen k tomu, že jsem já stál vždy s neblahým pocitem na žebříku a táta si přitom myslel, že si to nahoře užívám. A protože jsem ze žebříku nespadl, zase o tolik nešlo. Horší je to s nekomunikací, nebo lépe řečeno se špatnou komunikací, kterou vidím kolem sebe. To kvůli ní končí mnoho přátelství a ještě více partnerství a manželství.
Někdy je to tím, že ti dva komunikují každý na jiném volacím kanále a dohromady jim to nejde. Někdy si ani jeden z nich neuvědomuje, jak moc je komunikace důležitá a najednou je pozdě. Někdy taky někdo komunikovat ani nechce, a to je pak teprve průšvih.
Častokrát ale na komunikaci pozdě ještě není, jen tomu nepřikládáme takovou prioritu. A tak bych svůj dnešní článek chtěl zakončit výzvou. Najděme čas, zvedněme telefony a zavolejme někomu, komu už dlouho zavolat chceme a pořád to odkládáme. Vypněme dneska televizi, počítač a mobil, udělejme si čaj nebo kafe a sedněme si s tím, kdo s námi doma žije, s kým se někdy jen míjíme, a v klidu si s ním popovídejme. Klidně jen o tom, jaký měl den. Když to budeme dělat pravidelně, věřím, že půjdeme postupně do hloubky. A věřím tomu, že takhle strávený čas má vždycky smysl.
A teď mě prosím omluvte, musím si zavolat... ;-)
Luďa K.
