Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá
Asi bych shrnul náladu všech, kdybych řekl, že mě to už nebaví. Ať už si o kovidové pandemii myslíte cokoli, jsem přesvědčen o tom, že současný stav vlastně nevyhovuje vůbec nikomu. Tím však nechci říct, že je všechno jedno a nic nemá smysl. Občas prohrát je pořád lepší, než se úplně vzdát a prohrát navždy.
Snažím se brát situaci kolem sebe vážně. Pracuji jako duchovní, a proto se i lidé, se kterými pracuji, snažím vést k tomu, aby brali situaci vážně. Jenže brát to vážně má důsledky, které se těžko nesou. Už měsíce žiji v částečné karanténě. Jsou týdny, kdy je pro nás s manželkou největší událostí cesta na týdenní nákup a potom sobotní procházka. Jsem duchovní, moje práce, která je založená na kontaktu s lidmi, se smrskla na kontakt skrz obrazovku tabletu nebo přes mikrofony a reproduktory telefonu. Každý jen náznak nachlazení ve mně budí otázky, jestli TO náhodou nemám, jestli budou věci ok. Některé dny mívám pocit, že bez ohledu na to, co ve své práci udělám, stejně selhávám, protože prostě neumím vymyslet způsob, jak uspokojit duchovní potřeby lidí kolem mě. Někteří se tváří, že bych měl být duchovním spasitelem jejich života, ale to já neumím. Cítím, že současný stav odkrývá to, co je ve mně... až na dřeň...
Mohl bych dlouho pokračovat. Současná doba odkryla v každém z nás to, jaký opravdu je... Ukázala mi, že dělám chyby. Ukázala mi, že často fňukám. Ukázala snad i to, že se snažím být zodpovědný a jít příkladem. Uvědomil jsem si, že často pochybuji. Cítím tlak, se kterým si někdy neumím poradit. Přesto všechno jdu pořád dál. Z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu jsem ještě nepropadnul fatalismu a nechci to vzdát. Mnohým to bude znít asi lacině a hloupě, ale v této době ještě více než dřív, přemýšlím nad tím, že to musí být práce mého Přítele v nebesích. Za normálních okolností bych o tom asi víc pochyboval, přičítal bych to možná nějakým jiným jistotám. Upřímně ale musím říct, že mě současná doba připravila o naprostou většinu mých jistot. Věci, na které bych normálně spoléhal, kam se normálně obracel, jsou z velké části pryč. A o to jsem vděčnější, že mi jedna Jistota zůstala. Vynořila se tam, kde už nic nebylo - Ježíš, který mi dává to nejvíc – NADĚJI.
„Nikdo nedává víc, jak ten, kdo dává naději.“ — Lev Nikolajevič Tolstoj
Marek J.
Jsem kazatel se smyslem pro humor, optimista věřící v Boha. Miluji svojí manželku, LEGO, technologie, jednoduchost, ragby, chození včas a spoustu další poetických maličkostí, které vyplňují můj život. Rád přemýšlím a čas od času mi to i jde :).
