Zima jinak
Silvestr jsme měli docela jasně naplánovaný. Jako každou zimu jsme si zamluvili dlouho dopředu chatu na horách blízko lyžařských areálů a těšili se, až děti na Vánoce rozbalí nové lyže a budeme moct vyrazit vstříc novým sjezdařským zážitkům.
Bohužel člověk míní … a Covid mění. Poté, co jsem zjistila, že máme před sebou týden na horách, ale nebudeme ho kvůli zavřeným lanovkám trávit na lyžích, jsem upadla do lehké deprese a chvíli přemýšlela, jestli není lepší nikam nejezdit a zůstat doma. Co se vlastně dá dělat celý týden na horách? Představa procházek ve sněhu mi připadala oproti sjezdování zcela nicotná.
Pronájem chalupy v horách už byl zaplacený, proto jsme neměli na výběr a s nulovým očekáváním jsme přece na hory odjeli. Následující den jsme vyrazili bez většího nadšení na nedalekou rozhlednu. To bude vážně „terno“, běželo mi hlavou, když jsme vyráželi od auta. Cesta vedla přes louku k lesní stezce podél potoka. Děti se k potůčku bez váhání rozeběhly. --- Znáte někdy pocit, že byste se na někoho chtěli zlobit, ale vůbec vám to nejde? Třeba na děti, které byste měli výchovně pokárat, ale přitom se vám dere spíše úsměv na tvář? Nějak tak jsem si připadala já… Chtěla jsem být tak trochu naštvaná na situaci, jaká vznikla. Jako někdo, kdo si chce remcat. Ale děti mě zavedly k potoku, který částečně zamrzl. Ukazovaly mi zamrzlá stébla trávy, které voda obalila a vytvořila z nich průhledná lesklá brčka… Nahýbaly se nad vodu a snažily se sbírat z mrznoucích vodopádků malé rampouchy. Voda přes ně tekla, omývala je, hladila a možná je chtěla rozpustit, aby se staly její součástí, zatímco rampouchy trvaly na svém a přemlouvaly ji k sobě do ledového království. Všechny ty zamrzlé lesklé tvary, po nichž tekla voda, a které kreslily na potoce nádherné šperky, jsem v úžasu pozorovala. Bylo to příliš krásy, abych mohla vytrvat ve své špatné náladě. Taky jsem si jeden rampouch uloupla, nechala pomalu rozpouštět v dlani a rozhlédla se nad sebe. Přemohla mě nádhera zmrzlých jehlic stromů, které se přede mnou tíhou skláněly. Jemné pavučinky kolem pařezů, jejichž vyšívání zdobily ztuhlé kapky ledu. Taková nádhera. Úsměv a nádherný pocit už nešlo skrýt…
Ta procházka byla jen taková první vlaštovka. Díky tomu, že bylo bez lyží místo v autě, mohli jsme přibalit sáně a boby a náležitě je využít jako už celá léta ne. Po sjezdovkách se potulovalo jen pár ski-alpinistů a několik nadšenců na bobech, kteří stejně jako my vyrazili s dětmi. A tak začaly závody: na saních, na bobech, na lopatách, jen po zadku, po břiše. Dětský závod, holčičí závod, pouze dospělí, klučičí závod. Fantazii se meze nekladly. Moc jsme se všichni nasmáli a vymrzlí se vraceli do chaty s příjemným pocitem. A proto byl další dny cílem vždy nějaký velký kopec, který jsme si vyšlápli. Cestou nahoru jsme se kochali přírodou a výhledy do okolí, pořádně se stoupáním zapotili a dolů jsme mohli po takřka prázdné sjezdovce bláznit, válet se a opatrně sjíždět, jak každý uznal za vhodné.
Nikdy dřív bych na horách neztrácela den tím, že bych nešla na lyže. To prostě neexistovalo. Tím, jak jsme tentokrát neměli na výběr, byla příležitost užít si úplně nestandardní zimní prázdniny. Mohli jsme se procházet sněhem a zamrzlou přírodou, mohli jsme sáňkovat a užívat si sněhu jako malí. Dětem se týden na horách moc líbil a vůbec je nenapadlo stěžovat si, že nelyžovaly.
Uvědomila jsem si, jak důležité je nehledat překážky, ale vidět v nich nové příležitosti. Je mi jasné, že zavření lyžařských areálů není ve skutečnosti nějaká překážka nebo trápení. Je to malý pseudoproblém, který mě měl možná něco naučit. Že vše nemusí být, jak to naplánuji. Že v životě vzniká spoustu jiných, opravdu náročných situací, které si liší od mých očekávání a na které se dá nahlížet různě… Jako na trest, schválnost, nepravost. Nebo to přijmout a vidět v té situaci výzvu, příležitost… Příležitost k něčemu jinému, k něčemu, co nám třeba nepřijde vůbec lákavé, ale co může být zrovna to, co nás posune dál nebo kde máme ve svém životě nějakou úlohu.
Někdy se nám může zdát situace bezvýchodná. My, lidi, děláme často hlouposti, klopýtáme, padáme nebo se i ne svoji vinou dostáváme do svízelných situací, které se zdají až neřešitelné. Obdivuji, jak pro Boha není žádný stav bezvýchodný. Že dokáže za každých okolností vymyslet nějakou cestu ven, vzít nás za ruku a „přetavit“ to naše špatné v něco lepšího… Když se Jím necháme vést, může být zrovna ta náročná situace něčím, co nás posílí a změní naše „Já“ v „lepší a silnější Já“.
Zuzka Š.
Jsem Bohu vděčná, že jsem máma dvou skvělých dětí, které mě neustále obohacují a překvapují. Že jsem ženou bezva chlapa - parťáka do společných dobrodružství. Oba milujeme přírodu, cestování, sporty všech druhů a hudbu. Společně tvoříme domov, kam se rádi vracíme. Práce v genetické laboratoři je pro mě zajímavé zpestření všedních dnů :-)
