Jen jedno je potřeba
Stojím u kuchyňského okna a pozoruji tu bílou krásu. Větve stromů se prohýbají pod náporem tolik očekávaného sněhu. Tisíce třpytivých vloček v noci pokryly naše město. Snad se udrží do druhého dne, snad mráz zachová ty hebké závěje lehkosti a tíhy zároveň, říkám si. Zatím nevím, že poslední únorové dny budou připomínat spíš jaro. Zaujatě si prohlížím zasněžená auta, když mi pohled padne na řádky psané na lednici: “Marto, Marto, staráš se a trápíš mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme…” Zachvěju se, chovám v tu chvíli už skoro spící Terezku. Ano, ano, ten text potřebuji znovu slyšet…
Před pár lety jsem se jako spousta lidí v dnešní době dostala do začarovaného kruhu. Rychle, rychle, udělat všechno hned teď, moc práce, moc úkolů, žádné prostoje, efektivita, výkon, dělej, makej. Zamotala jsem do sítě povinností, které mi někdo zadal nebo jsem si je uložila sama, a taktéž do svojí povahy a snahy dělat věci dobře a taky bez velkého otálení, protože nemám moc ráda, když se mi jen nabalují a kumulují a já nic nemůžu odškrtnout. Časem jsem se podivně upnula na to něco vykonat, vykázat práci, úkol splnit a samozřejmě jak jinak než co nejlépe. Postupně jsem zjišťovala, že se cítím jako v kleštích, protože mám hodně povinností. Taky mě ale začalo strašlivě svírat, když se vyskytla nečekaně nějaká nová věc, a já musela svoje plány překopat, protože mi bylo najednou jasné: “To teda ale dneska nemůžu stihnout!” Dostávala jsem se do nepříjemné tenze, když při dvou pracích To Do List nehezky narůstal. Hromadil se ve mně stres a to vlastně lidé v mém okolí neměli očekávání, že to musím všechno zvládnout, ale já ho měla! Dopracovala jsem se k upjatosti, k vážnému dospěláctví, všechno v životě se najednou točilo okolo seznamu, co ještě dnes udělat. Vytratila se ze mě spontánnost, uvolněnost a svoboda. Zapomněla jsem pozorovat vlnky na hladině řeky, vonět ke květinám, zhluboka se nadechnout studeného ranního vzduchu, dotýkat se konečky prstů měkké trávy, jen tak se zaposlouchat do šumu stromů nebo sem tam udělat nějakou bláznivinu. Dala jsem přednost seznamu úkolů, protože jen ve chvílích, kdy jsem úkol udělala, cítila jsem se hodnotně. Jen když jsem něco zvládla, mohla jsem si říct, že za něco stojím. Moje veškerá sebeúcta se utvářela podle toho, kolik jsem toho vykonala. Problém v té době byl ale s tím, že se prostě nedalo obstát, já nemohla splnit všechny ty úkoly a tím pádem jsem se nemohla cítit dobře… A tak jsem se stala vězněm, který je současně tvrdým žalářníkem. Všechno jsem křečovitě chtěla držet ve svých rukou, ale tolik mě to ubíjelo, tolik mi to bralo sílu, ovšem zároveň jsem si nedokázala pomoct, protože ten výkon mi dával hodnotu, to byla moje pýcha, moje uznání. Co bych vlastně byla bez výkonu? Myslela jsem si.
A tehdy mi moc pomohlo, když jsem od jednoho kamaráda slyšela text dávného příběhu, ve kterém mladý Mistr řekl své vyčerpané přítelkyni: “Marto, Marto, staráš se a trápíš mnoha věcmi. Jen jedno je však potřeba. Marie si vybrala správně a to jí nikdo nevezme.” Mladý Rabbi se při své cestě zastavil ve vesnici, aby pozdravil své přátelé z Betanie. Jako obvykle Marta úzkostně pracovala a strašně se honila, co dělala v tu chvíli její sestra Marie? Marie nikde nepobíhala, nic nechystala, nevyřizovala, netelefonovala, nevařila to nejlepší jídlo, nestarala se, aby perfektně uklidila, neplnila žádné úkoly. Marie klečela u Mistrových nohou. Seděla u jeho kotníků, na kolenou v jeho blízkosti. A Mistr říká, že ne Marta, ALE MARIE SI VYBRALA SPRÁVNĚ. Vlastně Martě takto říká: “Zastav… Pust, odevzdej a klekni si také k mým nohám…”
Pustit, odevzdat a pokleknout… Vnímám, že to je pro mě a asi taky pro mnohé další lidi jedna z nejtěžších věcí na světě… Pustit? Neřídit? Odevzdat? Pokleknout? Sklonit se a pokořit vlastní pýchu? Zároveň ale vím, že jen odevzdání je lék na moji duši, všechno ostatní mě, nás umoří a naprosto vysaje. Navíc všechno to ostatní je totální zmar, o ničem jiném by Mistr neřekl: “Vybrala sis správně a to ti nikdo nevezme…”
Držím v rukou hlasitě oddechující uzlíček. Ano, čtu ty řádky ve správný čas. Někdy se tak marně starám a trápím, ale jen jedno je potřeba - pustit, odevzdat, pokleknout a v tom najít pokoj. Měla bych teď po narození Terezky zase tendenci plnit úkoly. Vyprat, připravit, dát najíst, vykoupat, převléct, přebalit, zacvičit, uspat a milión dalších věcí, úkonů a výkonů. Máme ale přeci krásnou dceru a co je víc? Můžu prožívat nádherné okamžiky, kdy se ke mně přivine a já přivoním k jejím vláskům. Kdy mě pevně chytne za prst. Kdy se usměje, když se objevím na obzoru. Kdy se zařehtá, když jí pusinkuju bříško. Kdy mě jemně škrabká na ruce, když jí. Kdy si vyndá z pusy dudlík a začne houkat a broukat. Kdy řádí ve vodě, když ji koupeme. Kdy pase hříbata a nádherně se té jiné perspektivě diví. Kdy mě svým malým tělíčkem neuvěřitelně hřeje. Kdy mi doslova ztěžkne v náruči a naprosto se mi vydá… Netuším, s čím bojujete vy, kde přesně jsou vaše bolavá místa, co je váš životní zápas a jaké životní trápení vás po nějaké době vždy dostihne, ale vím, že já se musím stejně jako dítě odevzdat. Odevzdat se do náruče Boha, pustit všechno a nechat, ať mě pevně drží. Jen tohle jedno je totiž potřeba, nic většího, nic menšího…
Zuzka Ch.
Mám moc ráda knížky a čtení, miluju výlety a výhledy, mám ráda hory, vodu a moc si užívám, když můžu jen tak sedět a koukat se do kraje, na města, na lidi. Už od základní školy mě baví čeština, cizí jazyky a hlavně divadlo. Kdybych nezačala učit a kdybych třeba měla pocit, že to byl velký krok vedle a že to nemá smysl, určitě by mě lákalo herectví. Jsem moc vděčná, že mám vedle sebe muže, který se rád směje, na rozdíl ode mě mu nikdy nechybí nadhled a který vždycky pevně stojí a drží, zatímco já někdy kolísám ve větru emocí a malých i velkých pochybností…
