Když slova bolí ...
Je zvláštní, jak se člověk v průběhu let vidí a vnímá jinak. Malou holčičku hrající si s kostičkami by asi samotnou nenapadlo zkoumat se v zrcadle. Měla hlavu plnou dětských knížek a toho, co bude asi ten den k obědu. Ale čím byla tahle holčička starší, tím víc pohádky nahrazovala realita okolního světa.
Závodně cvičila moderní gymnastiku, kde jsou povinností nagelované a ulízlé drdoly. A tam si toho také její vrstevnice - a tím i ona - poprvé všimly. “Jé, hele, Kačce odstávají uši!”. A od té doby si s sebou táhla komplex jako kouli na noze. Běžně pak na trénincích a později i na chodbách slýchávala přezdívky jako “elf”, “ušoplesk” nebo - a to je můj oblíbený - “avatar”. Když na ni takto zavolal jeden kluk z vyšší třídy, bylo to něco, na co asi nikdy nezapomene. Holce, která denně řešila, co si obléknout a záleželo jí na tom, aby vypadala dobře, to na sebevědomí úplně nepřidalo. Začala si tedy dávat pozor na to, jestli jsou její uši pod vlasy vidět, aby si je sama omylem neodhrnula. Byla nervózní, kdykoliv si s někým povídala a měla pocit, že na ni divně kouká. Doma culík nosila, ale kdykoliv měl někdo přijet na návštěvu nebo šla jen vynést koš, musela si vlasy rozpustit a uši zakrýt. Nosila čelenky, ozdoby nebo cokoliv, čím by je schovala. Koukala na sebe do zrcadla a říkala si, jak by bez těch ušoplesků vypadala jinak. Nesčetněkrát to řešila se svojí mamkou, která jí znovu a znovu ujištovala, že odstávající uši nemá a že jsou přece úplně normální. Jenže vysvětlete 14leté slečně, že to neříkáte prostě jen proto, protože jste její maminka. Bylo to zkrátka něco, za co se styděla a co se jí na sobě samé nelíbilo.
Závodně cvičila moderní gymnastiku, kde jsou povinností nagelované a ulízlé drdoly. A tam si toho také její vrstevnice - a tím i ona - poprvé všimly. “Jé, hele, Kačce odstávají uši!”. A od té doby si s sebou táhla komplex jako kouli na noze. Běžně pak na trénincích a později i na chodbách slýchávala přezdívky jako “elf”, “ušoplesk” nebo - a to je můj oblíbený - “avatar”. Když na ni takto zavolal jeden kluk z vyšší třídy, bylo to něco, na co asi nikdy nezapomene. Holce, která denně řešila, co si obléknout a záleželo jí na tom, aby vypadala dobře, to na sebevědomí úplně nepřidalo. Začala si tedy dávat pozor na to, jestli jsou její uši pod vlasy vidět, aby si je sama omylem neodhrnula. Byla nervózní, kdykoliv si s někým povídala a měla pocit, že na ni divně kouká. Doma culík nosila, ale kdykoliv měl někdo přijet na návštěvu nebo šla jen vynést koš, musela si vlasy rozpustit a uši zakrýt. Nosila čelenky, ozdoby nebo cokoliv, čím by je schovala. Koukala na sebe do zrcadla a říkala si, jak by bez těch ušoplesků vypadala jinak. Nesčetněkrát to řešila se svojí mamkou, která jí znovu a znovu ujištovala, že odstávající uši nemá a že jsou přece úplně normální. Jenže vysvětlete 14leté slečně, že to neříkáte prostě jen proto, protože jste její maminka. Bylo to zkrátka něco, za co se styděla a co se jí na sobě samé nelíbilo.
Postupem let se to ale začalo vytrácet. Vlastně ani nevím, co se změnilo, že to přestala tolik řešit. Myslím, že prostě dospěla do stádia, kdy se naučila nebrat si tolik to, jak ji vidí ostatní. Na střední škole už neměla problém jít na tělocvik v rozcuchaném culíku, nebo si vlasy sepnout, když jí při písemce padaly do očí. A moc bych si přála napsat, že už to nevnímá a neřeší vůbec. Ale to bych lhala...
Dnes jsem ve druhého ročníku na vysoké škole a s utaženým culíkem bych na přednášku pořád nešla. Pořád nemám ráda, když se v zrcadle vidím s odhalenýma ušima. Ale asi jsem se za ty roky naučila mít se ráda i s těmi nedostatky. Uvědomit si, že mít odstávající uši přece není konec světa a že když na to sama nebudu pořád myslet a upozorňovat, lidé si toho možná ani nevšimnou. No a možná to bylo i jakýmsi uvědoměním si, že lidé okolo vás - rodina a přátelé vás mají rádi takové, jací jste. A je jim jedno, jestli máte odstáté uši, velký nos, křivé zuby nebo oči daleko od sebe. A pokud má někdo potřebu na to upozorňovat ať už okolí, nebo vás samotné, myslím, že je to jenom, protože má problém sám se sebou (nebudu vám lhát - ten klučina z chodby taky nebyl zrovna krasavec).
Tohle ovšem nepíšu proto, abych vám sdělila, že vypadám jako Král Lávra. Píšu to proto, abych ukázala, jak lehké je někoho zranit obyčejnou poznámkou o jeho vzhledu. Protože kolikrát právě slova dokážou být těmi nejsilnějšími zbraněmi. Jak může jeden, možná i nevinný posměšek přerůst v jeden velký komplex mladé slečny. Ale zároveň protože si myslím, že je důležité si připomínat vlastní hodnotu. Že než vypadat hezky, je daleko důležitější tím hezkým člověkem být. Já na tom pořád pracuju. Tak vy můžete taky!
Dnes jsem ve druhého ročníku na vysoké škole a s utaženým culíkem bych na přednášku pořád nešla. Pořád nemám ráda, když se v zrcadle vidím s odhalenýma ušima. Ale asi jsem se za ty roky naučila mít se ráda i s těmi nedostatky. Uvědomit si, že mít odstávající uši přece není konec světa a že když na to sama nebudu pořád myslet a upozorňovat, lidé si toho možná ani nevšimnou. No a možná to bylo i jakýmsi uvědoměním si, že lidé okolo vás - rodina a přátelé vás mají rádi takové, jací jste. A je jim jedno, jestli máte odstáté uši, velký nos, křivé zuby nebo oči daleko od sebe. A pokud má někdo potřebu na to upozorňovat ať už okolí, nebo vás samotné, myslím, že je to jenom, protože má problém sám se sebou (nebudu vám lhát - ten klučina z chodby taky nebyl zrovna krasavec).
Tohle ovšem nepíšu proto, abych vám sdělila, že vypadám jako Král Lávra. Píšu to proto, abych ukázala, jak lehké je někoho zranit obyčejnou poznámkou o jeho vzhledu. Protože kolikrát právě slova dokážou být těmi nejsilnějšími zbraněmi. Jak může jeden, možná i nevinný posměšek přerůst v jeden velký komplex mladé slečny. Ale zároveň protože si myslím, že je důležité si připomínat vlastní hodnotu. Že než vypadat hezky, je daleko důležitější tím hezkým člověkem být. Já na tom pořád pracuju. Tak vy můžete taky!
Kačka K.
