O současné divné době s úsměvem :-)
V posledních dnech je celý svět tak trochu vzhůru nohama. Člověk nemůže otevřít, spustit, zapnout cokoliv, aby na něho nevyskočilo milion informací o aktuálním šíření koronaviru a jeho charakteristikách. Ale tahle doba přináší také spoustu nových situací, které jsou pro nás nové, a které by jinak nikdy nenastaly. Rád bych se pro trochu odlehčení zmínil o dvou zážitcích z poslední doby.
Třeba minulý týden v krámě, kde jsem nakupoval, přichází starší paní. Hned u vchodu si bere nabízené igelitové rukavice, ne ty lékařské, ale ty igelitové, které se jinak používají u nabírání pečiva, a postupuje k zelenině, kde si chce nabrat pár rajčat. Do čeho jiného si je dát než do přiloženého igelitového sáčku? Zkusili jste si někdy ve dvou igelitových rukavicích otevřít slepený igelitový sáček? Minulý rok jsem měl možnost vyzkoušet si geronto-oblek, což je jakýsi oblek s několika doplňky (závaží, brýle, sluchátka, omezení hybnosti), který simuluje to, jak se staří lidé cítí. Pokud nemáte možnost si něco takového vyzkoušet, nevadí, jděte do obchodu a zkuste si v igelitových rukavicích nabrat zeleninu do připraveného igelitového sáčku. Poznáte to. Ale zpět k příběhu o staré paní. Tam nešlo o simulaci, ruce se jí trochu třásly a pak se jí začaly třást více, jako se začnou třást i mladším lidem, když začnou být vzteklí. Tak jsem na ní chvíli koukal a pak k ní přišel a zeptal se, zda nechce pomoct? S povděkem mou pomoc přijala. Po chvíli nakupování se podívám směrem k pečivu a najednou mám pocit deja vu? Ta paní opět sváděla boj s igelitovým pytlíkem, ale i se svými rukavicemi, které se snažila si sundat. A tak jsem znovu asistoval, sundal si rukavici, porušil přitom doporučovanou vzdálenost, a zeptal se, zda jí nevadí, že jí budu opět šahat, jako neznámý cizinec, na její igelitový pytlík. Prý už na to kašle, protože jinak zůstane hlady.:-)
Nebo včera, kdy jsem jel s Ivou na poštu. Blízko našeho bydliště je jedna menší, zastavili jsme, Iva vyšla po schodech nahoru, prošla skleněnými dveřmi do jakési předsíně, kterou naše pošta má, a dalšími dveřmi vešla k přepážkám a zmizela mi z dohledu. Zůstal jsem totiž stát v klidu před poštou, jít dovnitř znamená zbytečné riziko, venku svítí konečně sluníčko a tak čekám a vyhřívám se. V tu chvíli přijede auto, zastaví před poštou, vystoupí mladá žena, pokud si tedy mohu přes tu roušku tipnout, a tak trochu zvláštně upřeně na mě kouká. Postaví se v bezpečném odstupu vedle mě a stojí. Podívám se na ni, ona se podívá na mě, oba se podíváme jinam. Po chvíli se podívám na ni, ona zase na mě, oba se podíváme jinam. Pak se ona upřeně dívá na prosklené dveře na vrcholu schodiště. “Je otevřeno,” říkám jí v domnění, že se snaží přečíst cedulku s otevírací dobou. Podívá se na mě a já mám na malou chvíli z těch očí a jen malé části obličeje za rouškou pocit, že se na mě podívá s určitým otazníkem. V tu chvíli už mám ale otazník z tohoto zvláštního chování mladé ženy i já. A najednou se poprvé ozve ona, když se plaše zeptá: “Vy nečekáte ve frontě?”. Všechno mi ve vteřině dochází - ona čeká vedle mě v imaginární frontě!:-) Ano, bývaly doby, kdy se u přepážek pošt tísnily davy lidí, zatímco dnes i do masny vstupují lidé po jednom a zbytek čeká v rozestupech na ulici. Vysvětluji, že čekám venku na svou ženu a vybízím ji, aby šla dál, protože pošta je poloprázdná. Zbytek čekání si zkracuji fantazií, kde všude bych mohl tento nechtěný vtípek, tentokrát už záměrně, uplatnit. Jak velkou frontu by se mi asi před různými obchody a institucemi podařilo vytvořit a jak dlouho bych ji udržel, než by to celé prasko?:-)
Určitě znáte ten příběh o sklenici, která je naplněná z poloviny vodou. Polovina lidí sklenici vidí jako z poloviny plnou a druhá polovina lidí ji vidí jako z poloviny prázdnou. Přeji nám, abychom patřili do té první skupiny. A pokud dnešní článek ukázal některá bezpečnostní opatření současné pandemie z toho veselejšího pohledu, a třeba vám jen trochu zvedl koutky úst v náznaku úsměvu, … klidně i pod rouškou, pak jsem za to moc rád.
Luďa K. :-)
