Dívat se na svět jako děti...

Koronavirus k nám přišel jako blesk z čistého nebe. Nikdo nic takového nečekal a neplánoval. A musím říct, že v tom týdnu, kdy se u nás v ČR vyhlásil stav nouze a začaly se zavírat školy a obchody, vracela jsem se z práce pod tíhou nejistoty a negace s takovými migrénami, že jsem po zbytek večera už jen zvládala sedět na gauči a tupě zírat před sebe.

V tu dobu jsme kvůli všem restriktivním opatřením přestali provozovat spoustu odpoledních a večerních aktivit a manžel v tom náhle vzniklém volnu zapínal dětem skoro každý den jeden díl dokumentárního seriálu Sedm kontinentů – jedna planeta od BBC Earth a moje tupé zírání před sebe aspoň vypadalo méně tupě.

Ze začátku jsem život na různých světadílech sledovala na půl oka, postupně jsem to začala hltat. Nestačila jsem se divit rozmanitosti zvířecích tvorů a jejich dokonalým instinktům. Obdivovala jsem veliké kapustňáky plující mořem, nevěřícně pozorovala zápasy rypoušů, hltala inteligenci a rychlost gepardí smečky a moje srdce se skoro zastavilo u barevnosti Jižní Ameriky. Krajinou právě přelétalo hejno papoušků, vířili ve výšce nad řekou Amazonkou, pod sebou míjeli divukrásný deštný prales a já na ně v úžasu koukala a naplňovalo mě to zvláštním klidem. Svobodný pohled z výšky. Přemýšlela jsem, co ve mně vlastně tak silně souzní, než mi došlo, že je to ten rozhled – ten nadhled! Odpoutat se konečně z té své nízké perspektivy, z těch svých omezených brýlí deformujících pohled na svět. Poprosit Boha, který všechnu nádheru naší planety stvořil, který vidí minulost, současnost i budoucnost, aspoň o zlomek jeho nadhledu.

Pokusila jsem se změnit svoje přemýšlení z toho, co nesmím, na to, co můžu a co nám daná situace nabízí. Přiznám se, že z roušek jsem měla prvotně splín ... ta absence lidského úsměvu a emocí mě skličovala. Ale děti, ačkoliv jsou menší vzrůstem než já, jako by na tom pomyslném vysokém posedu už seděly a viděly svět lépe a nesobecky. Šestiletý syn mi při návratu z práce pochválil roušku a říkal, že je to vlastně taková náplast pro všechny ostatní a když ji nosím, ukazuju všem okolo, že je chráním a mám je ráda. Tak mě dojal a pochopila jsem, že taková rouška může být víc než úsměv. Že dodržování všech opatření je to nejmenší, co můžu udělat z respektu a lásky k druhým.

Nemožnost cestovat jsme využili k prozkoumání svého okolí. Všechny přilehlé lesy a louky, o kterých jsem neměla ani tušení, protože jsem měla potřebu jezdit na „zajímavější“ destinace, se mi najednou otevíraly. A já se opravdu nestačila divit. S dětmi jsme začali podnikat denně několikakilometrové procházky, na které jsme si přibalili pytle na odhozené odpadky a chodili jsme po stopách „nepořádníků“. Jednomu začaly děti za jeho neúnavné odhazování obalů od Hašlerek přezdívat „hašlerkovej grázl“ a hlasitě křičely při nalezení každého dalšího papírku.

Dcera si zase díky nadbytku volného času začala plnit svoji touhu po pečení a každý den (k mému velkému „nadšení“) plánovala, co upečeme. Po pár dnech došla k tomu, proč péct dobroty jen sobě a ne raději někomu, kdo to víc potřebuje. Vzápětí mě tedy vyburcovala k pečení dortu pro záchranáře a doktory, kterým určitě něco dobrého po náročné práci přijde vhod. Kdyby dcera mohla a maminka ji nebrzdila v rozletu, pekla by ještě seniorům, lidem z ADRY, lékárníkům, prodavačkám, uklízečkám a podobně. Ale věřím, že její urputnost mě ještě přinutí k realizaci, protože by si to ti všichni jmenovaní opravdu zasloužili.

Jsem vděčná za své děti a jejich nadhled.

Jsem vděčná za všechny lidi, kteří se dětem podobají. Kteří neupadli do krátkozrakého myšlení nad sebou samými jako ze začátku já, ale kteří mají přesah a jsou ochotní pomoct. A že je jich v Česku požehnaně.

Jsem vděčná Bohu za každé vynesení výš ... Nad všechny emoce, sobectví a ego ... Že mě drží a letíme spolu třeba nad Amazonským pralesem a nemusím se bát a zahořknout.

Zuzka Š.