ZA SVĚTLEM

A je to zase tady. Rostoucí čísla nakažených a mrtvých, omezování ekonomiky a volného pohybu, život s rouškami. Je to zase tady a určitě bychom byli moc rádi, aby to zase tady nebylo, ale slovy Járy Cimrmana: „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.“ Nedávno jsem si opět uvědomil, jak moc se naše společnost změnila. Přijel jsem na skútru na benzínovou pumpu. Když jsem odcházel od stojanu, vzpomněl jsem si, že mám roušku schovanou v tašce. A tak jsem využil nákrčník, který jsem měl, vytáhl si ho přes nos a vešel jsem dovnitř. Podíval jsem se a pozdravil zaměstnankyni za kasou, která se na mě podívala, líně odpověděla a s nezájmem pokračovala v nějakém psaní. A já si uvědomil, že stojím sám na benzince, stojím před kasou s černými brýlemi a “šátkem” vytaženým přes nos a vůbec nic se neděje. Kdybych to samé udělal před rokem, myslím, že by prodavačka začala panikařit a zmáčkla rychle nějaké tlačítko pod pultem, které by ihned zal...

 „Úsměv stojí méně než elektřina a dává více světla“ Archibald Joseph Cronin Září končí a já otáčím stránku kalendáře. Mám moc ráda kalendář, který mi visí na zdi. Každý měsíc má dole citát, na který se vždy těším. Otáčím na měsíc říjen a čtu citát o úsměvu. Jak kdyby mi autor kalendáře viděl do hlavy, protože právě o úsměvu poslední dobou přemýšlím. Nevzpomenu si už, kdy přesně to bylo. Vím, že někdy v létě, kdy byla bezpečnostní opatření uvolněná a nenosily se roušky. Celý den jsem běhala po městě, vyřizovala nejrůznější věci a byla jsem z toho celá otrávená. Když už jsem se blížila k autu, celá nedočkavá, že pojedu konečně domů, míjela jsem jednu paní. Už vůbec nevím, jak vypadala. Ale přesto si ji už několik týdnů pamatuji. Už dlouho vzpomínám na to, jak se usmívala. Ani ne nějak moc, prostě normální, přirozený úsměv, ale i tak mě to v daný moment zarazilo a zaskočilo. Automaticky jsem se usmála na paní zpět a úsměv mi na tváři vydržel až do auta, do kterého se mi šlo najednou ...